ECLI:CZ:US:2019:2.US.1736.19.1
sp. zn. II. ÚS 1736/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky Římskokatolické farnosti Sedlice, se sídlem Na Příkopech 1, Blatná, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 415/2019-215, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 304/2018-170, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 C 448/2015-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na legitimní očekávání zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se domáhala určení vlastnického práva České republiky (žalobou dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k pozemkům parc. č. 79 a parc. č. 961/8 v katastrálním území Sedlice.
4. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení České republice a Městu Sedlice, jako žalovaným (výroky II a III). Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná pro její relativní neplatnost, neboť k jejímu podání chyběl souhlas Biskupství českobudějovického. Ve vztahu k vlastnickému právu k předmětným pozemkům uvedl, že přešlo na Město Sedlice podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení oběma žalovaným (výroky II a III). Odvolací soud vyhověl námitce stěžovatelky, že není namístě úvaha o neplatnosti žaloby jakožto procesního úkonu. Ve vztahu k vlastnickému právu k předmětným nemovitostem potvrdil, že přešlo na Město Sedlice ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dohledat přídělové listiny týkající se uvedených pozemků, vycházely obecné soudy při prokazování přechodu vlastnictví toliko z nepřímých důkazů (srov. dále).
6. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zamítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že "odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zmýlil v tom, že předmětné pozemky přešly ex lege na žalovaného 2) [tj. Město Sedlice] podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991, ačkoliv k tomu došlo podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., až dnem 1. 7. 2000. Žalovaný 2) je tedy v souladu s tímto ustanovením zákona zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník." Rozsudek odvolacího soudu tedy dle dovolacího soudu spočíval v otázce přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na nesprávném právním posouzení věci, ve výroku o věci samé byl však věcně správný.
7. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá do jisté míry obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jejího odvolání a dovolání. Obecným soudům vytýká rozporné hodnocení důkazů, jež dle jejího názoru spočívá v neslučitelnosti potvrzení Okresního národního výboru ve Strakonicích z roku 1969, jako stěžejního nepřímého důkazu potvrzujícího vlastnické právo Města Sedlice, a rozhodnutí o přídělu Okresního národního výboru v Blatné z roku 1959, jenž ve vztahu k pozemku parc. č. 1189/1 zakládá vlastnické právo pro Československý stát - Místní národní výbor v Sedlici. Neztotožňuje se s právním názorem Nejvyššího soudu, že tzv. blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 se vztahuje pouze na případy převodu vlastnického práva. Dle jejího názoru se totiž blokační paragraf uplatní i v případech přechodu vlastnického práva. Namítá, že výklad provedený dovolacím soudem je příliš formalistický, resp. odporující výkladovému pravidlu in favorem restitutionis. Stěžovatelka se též dovolává legitimního očekávání, že v případě úspěchu v nyní projednávané věci bude moci uplatnit svůj zákonný restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o žalobě na určení vlastnického práva, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a upřednostnily respekt k vlastnictví žalované obce. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.
11. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud předně - toliko stručně - podotýká, že ve své judikatuře, na niž je ostatně odkazováno i v ústavní stížnosti, již dříve potvrdil [srov. nález sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287)], "že ve sporu o určení vlastnictví, který se opírá o tvrzenou neexistenci listiny prokazující přechod vlastnictví na stát, ke kterému mělo dojít před desítkami let, nelze trvat na tom, že jediným důkazem o existenci listiny je listina samotná. Postup soudu, pokud z jiných důkazů, které nepřímo prokazují existenci takové listiny, dovodil, že taková listina existovala, považuje Ústavní soud za ústavně konformní." Závěr o existenci listiny, resp. rozhodnutí o přídělu, dovozený na základě jiných důkazů, které prokazují existenci listiny o přídělu a převzetí nemovitosti Městem Sedlice nepřímo, lze proto považovat za přípustný i v nyní projednávaném případě (shodně srov. s. 2 rozsudku Nejvyššího soudu).
12. Obecné soudy založily svůj závěr o přechodu vlastnického práva na Město Sedlice na listinném důkazu, konkrétně na potvrzení Okresního národního výboru ve Strakonicích z roku 1969. Vzhledem ke shora předestřené přijatelnosti použití nepřímých důkazů k prokázání přechodu vlastnického práva při posuzování (tvrzených) restitučních nároků považuje zdejší soud takový závěr za odůvodněný. Co se týká namítaného rozporu s rozhodnutím o přídělu vydaným Okresním národním výborem v Blatné v roce 1959, lze zmínit, že se toto rozhodnutí týká toliko pozemku parc. č. 1189/1, tj. nikoliv dvou shora specifikovaných pozemků, jejichž vlastnictví bylo určováno v nyní posuzovaném soudním řízení.
13. Přisvědčit nelze ani názoru stěžovatelky, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. dopadá rovněž na případy přechodu vlastnictví. Ústavní soud již dříve formuloval názor, že "zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 937/17 ze dne 4. 7. 2017, bod 10). Tento závěr potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího soudu, na kterou byla stěžovatelka odkázána již v průběhu předchozího řízení (srov. s. 7 rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovatelka má sice pravdu, že shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 528/02 obsahuje pasáž, v níž se podává, "že přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením §29 zákona 229/1991 Sb.", nicméně hned v navazující větě tohoto nálezu je upřesněno, že podle tohoto ustanovení nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám. Ústavní soud má za to, že zapovídal-li zákon č. 229/1991 Sb. výslovně toliko převádění objektů, náležejících původně církvím, náboženským společnostem, řádům, respektive kongregacím, do vlastnictví jiných osob, jeho použitelnost rovněž na přechody vlastnictví by bylo možné dovodit toliko teleologicky odůvodněnou analogií či extenzivním výkladem.
14. Uplatnění těchto metod nalézání práva však není dle názoru zdejšího soudu v tomto případě namístě, neboť by vedlo k setření zásadního rozdílu mezi převodem a přechodem jakožto dvěma základními konstrukcemi uplatňovanými při sukcesi práv a povinností (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1590/2017). Takto je nutno rozumět rovněž bodu 38 nálezu sp. zn. Pl.ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), jehož se stěžovatelka rovněž dovolává. Ústavní soud uzavírá, že omezení tzv. blokačního paragrafu toliko na převod vlastnického práva neodporuje výkladové zásadě in favorem restitutionis, nýbrž vystihuje vůli zákonodárce, kterou jsou obecné soudy povinny respektovat [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 1255/13 ze dne 2. 4. 2015 (N 68/77 SbNU 51), bod 52].
15. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu