ECLI:CZ:US:2019:2.US.1770.19.1
sp. zn. II. ÚS 1770/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dušana Heborta, Ph.D., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě z 21. 5. 2019, č. j. 13 C 215/2015-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny.
2. Ústavní soud ze soudního spisu, který si vyžádal, podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalovaném Bytovém družstvu X, dříve XY (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 8 060 Kč, sestávající z požadavku 2 400 Kč za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného za zdvojené položky v předpisu nájemného za užívání bytu ve výši 400 Kč měsíčně od října 2014 do dubna 2015 a částky 5 660 Kč za bezdůvodné obohacení na neschválených poplatcích ve výši 345 Kč měsíčně od ledna 2014 do září 2014 a ve výši 365 Kč měsíčně od října 2014 do dubna 2015. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a požadoval její zamítnutí. Okresní soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na částku 2 400 Kč (zdvojené položky předpisu nájemného), kdy bylo třeba řešit otázku, zda sloučením bytu č. X1 a č. X2 vznikl právně byt nový. Okresní soud dospěl k závěru, že kolaudační rozhodnutí se sice vztahovalo na celý bytový dům, ale v rámci tohoto rozhodnutí byl vyčleněn počet bytových jednotek v bytovém domě, což také vyplynulo i z pasportu domu. Vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů zásadně předpokládá pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. Okresní soud dospěl k závěru, že sice došlo fakticky ke sloučení dvou bytů stavebními úpravami, ale nevznikl právně jeden byt vzhledem k absenci pravomocného rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Na tom nic nemění ani fakt, že žalovaný souhlasil se stavebními úpravami a následně došlo k uzavření jedné nájemní smlouvy na oba byty. V této souvislosti soud připomněl, že nájemní smlouvu uzavřel stěžovatel jako nájemce a zároveň jako jeden z představitelů pronajímatele. S ohledem na to, že právně nevznikl jeden byt, žalovaný v předpisu nájemného položky uvedené v žalobě neúčtuje zdvojené, ale účtuje tyto položky ke každému z bytů zvlášť, i když v jednom evidenčním listě. Ve vztahu k částce 2 400 Kč tedy ze strany žalovaného nedochází k bezdůvodnému obohacení. V souvislosti s nárokem žalobce na částku 5 660 Kč (neschválené poplatky předpisu nájemného) okresní soud zdůraznil, že v případě položek - ostatní nájem, servis vodoměrů, správní poplatek, daň z nemovitosti (viz zápis ze dne 19. 1. 1998), pojištění (zápis ze dne 19. 1. 1998), domovník (schválení členskou schůzí ze dne 27. 5. 1999) - tyto poplatky (položky) existovaly a byly družstevníkům účtovány již za působení stěžovatele jako předsedy představenstva žalovaného a z dokazování nevyplynulo, že by stěžovatel tyto položky v té době rozporoval jako neschválené, a proto lze vyvodit, že v době působení žalobce coby předsedy představenstva žalovaného, se jednalo o položky schválené (pochybnost o neschválených položkách nastala až po ukončení jeho funkce). S ohledem na tuto argumentaci okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.
3. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva. Rozsudek je podle něj projevem libovůle soudu a nerespektování právních předpisů. Upřesňuje, že položka úklid nebyla vyúčtována, o čemž byl proveden důkaz. Ohledně daně zákon stanoví daňovou povinnost žalované, nikoli stěžovateli. K položce RTN se soud spokojil s dodatečným schválením členskou schůzí, což je s ohledem na zákaz retroaktivity nepřípustné. Zásah do práva na nedotknutelnost obydlí shledává stěžovatel v tom, že okresní soud neuznal existenci jeho bytu. K argumentu absence kolaudačního rozhodnutí stěžovatel uvedl, že rekolaudace nebyla nutná a že měl žalovaný vycházet z nájemní smlouvy. Stěžovatel měl navrhnout během svého výslechu dne 14. 6. 2016 listinný důkaz Vyjádření stavebního odboru Magistrátu města Mostu, který dokládal, že propojení bytů nevyžadovalo ani ohlášení, ani stavební povolení, přičemž podle stěžovatele soud navržený důkaz ani neprovedl, ani nezamítl a jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, který není dle judikatury Ústavního soudu ústavně konformní. K argumentu okresního soudu, že nájemní smlouvu uzavřel stěžovatel (žalobce) jako nájemce a zároveň jako jeden z představitelů pronajímatele, není uvedeno, jaký vliv tato okolnost měla na závěr o zamítnutí podané žaloby, když navíc nájemní smlouvu podepisovali tři členové představenstva. Stěžovatel ve své ústavní stížnost rozporoval i neprovedení důkazu zápisem ze schůze představenstva ze dne 7. 7.2014. Stěžovatel se dále domnívá, že dotazy kladené soudem byly tendenčně směřující k zamítnutí žaloby a že soud porušil zásadu nestrannosti a vychýlil se na stranu žalovaného.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu i žalovaného. Okresní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že některé listiny (totožné) byly předloženy oběma účastníky anebo si je vyžádal soud, a proto totožné důkazy byly prováděny pouze jednou, neboť opakované provádění jednoho a téhož důkazu je nadbytečné. Okresní soud uvedl, že otázky kladené soudem žalobci nebyly tendenční a nedošlo k vychýlení se na stranu žalovaného. Žalovaný se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Na výzvu k replice stěžovatel uvedl jen, že i po seznámení s vyjádřením okresního soudu na své stížnosti trvá bez doplňujícího vyjádření.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu věci, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak okresní soud vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Okresní soud se se všemi důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, skutečnost, že nevyžadoval další důkazy či opakovaně neprovedl důkaz listinou, kterou předkládaly obě strany, není zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem okresního soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu