ECLI:CZ:US:2019:2.US.1771.19.1
sp. zn. II. ÚS 1771/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, insolvenční správce dlužníka PLP a.s., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 7 Afs 33/2018-33, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 15 Af 48/2015-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí konstatování, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Oba soudy se shodly na tom, že rozdílně od předchozí právní úpravy a judikatury na ni tehdy navazující je nyní v souladu se zákonem, pokud správce daně stěžovateli, jako insolvenčnímu správci dlužníka, nevrátil do majetkové podstaty přeplatek na dani z přidané hodnoty, ale naopak část přeplatku použil na úhradu jiných daňových povinností dlužníka vzniklých po rozhodnutí o úpadku.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Rozhodnutí obou správních soudů jsou totiž ústavně souladná.
5. Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 76/37 SbNU 75) se totiž výslovně připouští, že správce daně by mohl mít jako věřitel výhodnější (privilegované) postavení oproti ostatním věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka (což by bylo kryto určitým veřejným zájmem), nicméně takové zvýhodnění by zákonodárce musel formulovat explicitně [srov. k tomu přiměřeně též odst. 21 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 ze dne 9. 12. 2008 (N 217/51 SbNU 697; 54/2009 Sb.)].
6. Právě tato zákonná změna - a snad i jako reakce na uvedenou judikaturu - nastala přijetím §242 daňového řádu, podle něhož se za majetek daňového subjektu pro účely insolvenčního řízení považuje až vratitelný přeplatek na daních. Vratitelným přeplatkem se přitom rozumí částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně [srov. k tomu odst. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, čj. 7 Afs 261/2015-18]. Daňové pohledávky, odvíjející se daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou. Pro potřeby insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek s tím, že přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Naopak přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou. Eventuální zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku podle §140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona na daňové přeplatky (nedoplatky) nedopadá už proto, že §242 daňového řádu je spolu s dalšími ustanoveními téhož zákona ve vztahu speciality k insolvenčnímu zákonu; nadto postup podle §242 daňového řádu nepředstavuje uspokojení pohledávek (započtením) v insolvenčním řízení, nýbrž vypořádávání přeplatku (nedoplatku) v rámci daňového řízení. Proti tomuto výkladu správních soudů stěžovatel ostatně hlubší argumenty nevznáší.
7. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že některé pohledávky jsou prioritní (mzdy zaměstnanců, výživné) a že tedy takový postup správce daně jde vlastně na úkor těchto prioritních pohledávek (věřitelů), pak poněkud přehlíží, že i daňové pohledávky jsou nově pohledávkami za majetkovou podstatou (stejně jako například pohledávky zaměstnanců). Je pak zcela na vůli zákonodárce, dovolil-li mezi věřiteli dlužníka nacházejícího se v úpadku určitou nerovnost. Limit v těchto jeho úvahách pak představuje jen eventuální neústavnost jím zvolené úpravy, což v daném případě ovšem stěžovatel ani implicitně důsledně netvrdí. Ostatně, odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti například na závazky plynoucí České republice z úmluv Mezinárodní organizace práce, pak i jen v ústavní stížnosti citovaném a zvýrazněném textu je uvedeno, že mzda je pohledávkou mající přednost před běžnými věřiteli. Sám Ústavní soud přitom ve stěžovatelem odkazovaném nálezu připustil, že zvýhodnění správce daně je ve veřejném zájmu a tedy správce daně při vymezení zákonných podmínek není běžným věřitelem.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu