ECLI:CZ:US:2019:2.US.1797.19.1
sp. zn. II. ÚS 1797/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. C., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016 č. j. 10 T 10/2014-5035, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2018 č. j. 6 To 42/2017-5363 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 8 Tdo 106/2019-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se ve spolupráci s dalšími obviněnými zabýval vymáháním pohledávek od poškozených (dlužníků), které převzal nebo odkoupil od původních věřitelů, a to prostřednictvím firem DK Invest Real, s. r. o. a HP Complex, s. r.o. Splacení dlužných částek nebo dohodnutých splátkových kalendářů stěžovatel od poškozených vymáhal za použití fyzického a psychického nátlaku.
3. Krajský soud v Brně shora označeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným ze zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s námitkami stěžovatele, směřujícími zejména proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepochybil; odkázal přitom i na úvahy nalézacího soudu o právní kvalifikaci. K tomu dodal, že stěžovatel se v rámci odvolacích prostředků snažil o znevěrohodnění poškozených (svědků), avšak s takto vedenou obhajobou se pečlivě vypořádal již soud prvního stupně.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že s námitkami stěžovatele, uplatňovanými v dovolání, se vypořádaly již oba soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích. K tomu dodal, že vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem, přičemž ve spisovém materiálu neshledal podklady pro zpochybňování zákonnosti a procesní použitelnosti provedených důkazů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje opět téže námitky, které byly předmětem řízení před obecnými soudy. Brojí zejména proti zákonnosti důkazů, způsobu jejich provedení a následnému hodnocení obecnými soudy. Jeho hlavním argumentem je zpochybňování způsobu a okolností sestavení seznamu dlužníků a znevěrohodnění výpovědi svědků, zejména poškozeného P.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
8. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). O takový případ se však nejedná. V nyní posuzované věci se s námitkami stěžovatele, uplatňovanými též v ústavní stížnosti, v dostatečném rozsahu vypořádaly již obecné soudy. Srozumitelně přitom koncipovaly též své úvahy (opírající se o provedené důkazy), které je k předmětnému rozhodnutí vedly. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu