ECLI:CZ:US:2019:2.US.1821.17.1
sp. zn. II. ÚS 1821/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 4 Tdo 233/2017-25, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016 č. j. 8 To 244/2016-385 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 2. 2016 č. j. 3 T 132/2014-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl stěžovatel spolu se dvěma spoluobviněnými uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku a bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Ostravě. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl podle §258 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 trestního řádu zrušen z podnětu státního zástupce výrok rozsudku o trestu a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, to však bylo usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Přečinu se měl stěžovatel zkráceně dopustit tím, že jako zhotovitel díla (hydroizolace na hale) po převzetí staveniště zodpovídal za požární ochranu na pracovišti a za práci s otevřeným ohněm a jeho nedostatečnou kontrolou pracovníků (ve věci spoluobviněných) při provádění svářečských prací došlo k požáru střechy haly se způsobenou škodou ve výši cca 2 mil Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nalézací, soud odvolací i Nejvyšší soud věc nesprávně právně vyhodnotily, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, ze kterého byl obviněn. Podstatou jeho argumentace je, stručně řečeno, tvrzení, podle něhož spoluobvinění A. B. a R. B. S. prováděli práce s otevřeným plamenem pouze v inkriminovaný den a zcela bez vědomí stěžovatele, což na jeho straně vylučuje potřebnou subjektivní stránku skutkové podstaty dovozovaného přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Žádný ze soudů se podle jeho přesvědčení nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině.
5. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně odkázaly na obsah napadených rozhodnutí, obsáhleji se vyjádřil Okresní soud v Břeclavi. Podle něho stěžovatel v rámci ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazních prostředků jak ze strany Okresního soudu v Břeclavi, tak Krajského soudu v Brně, potažmo Nejvyššího soudu. V rámci trestního řízení byla poskytnuta stěžovateli veškerá soudní ochrana, využil svých práv týkajících se obhajoby v dané trestní věci, kde byl zastoupen obhájcem. Nalézací soud se snažil provést v maximální míře dokazování, tzn. že se snažil provést i důkazní prostředky, které navrhoval sám stěžovatel. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že z provedeného dokazování vyplynulo, že spoluobvinění prováděli svářečské práce opakovaně, s nutným vědomím stěžovatele, což vyplynulo zejména z výslechu dalších svědků. Skutkovým závěrům, konstatovaným postupně všemi ve věci činnými soudy, proto nelze ničeho vytknout, stejně tak jako následně řádně učiněnému hmotně právnímu posouzení věci.
6. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli. Ten se k věci vyjádřil s tím, že trvá na své argumentaci z ústavní stížnosti a navrhuje všechna napadená rozhodnutí zrušit.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Obsah ústavní stížnosti nebere dostatečně v úvahu, že přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal a po jejich přezkoumání musí konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však shledal námitky stěžovatele jako míjející se s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v odůvodnění svého usnesení také řádně vyložil proč (svými námitkami zpochybnil správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy). I přesto však v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zkoumal, zda ve věci neexistuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž uzavřel, že tomu tak není a tento svůj právní závěr dostatečným způsobem odůvodnil. Skutková zjištění soudů mají podle jeho názoru "jasný obsahový základ především ve výpovědi obviněných A. B. a R. B. S., kteří v hlavním líčení dne 2. 12. 2015 a dne 9. 2. 2016 doznali, že nebyli oprávnění ke svařování plamenem s propan-butanovým hořákem a dále ve svědeckých výpovědích svědka K. N. a T. H., kteří vypověděli, že obviněné viděli svařovat již předtím, než došlo k požáru. Soudy si byly vědomy, že obviněný spáchání předmětného skutku popíral, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně a jejich skutkové závěry jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem".
10. Jak již bylo shora naznačeno, Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují současně porušení ústavně chráněných práv a svobod. Námitky stěžovatele však z velké části směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů přičemž Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů.
11. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že v napadených rozhodnutích neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu