ECLI:CZ:US:2019:2.US.1845.17.1
sp. zn. II. ÚS 1845/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SUZAP Plzeň, s. r. o., se sídlem Ostružinská 355/17, Olomouc, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, č. j. 40 C 6/2011-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 136/2016-203, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 25 Cdo 4830/2016-234, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
2. Pro řízení, předcházející podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byly relevantní zejména následující okolnosti. Stěžovatelka koupila dne 6. 5. 1996 od společnosti ULTRA 92, s. r. o., za částku 5.300.000 Kč blíže specifikované nemovitosti, které tato společnost nabyla dne 1. 12. 1995 na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené s Fondem národního majetku ČR, a to i přesto, že Správa budov města Plzně (která je převedla na Fond národního majetku) byla povinna podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") nemovitostmi do rozhodnutí o žádosti restituenta nedisponovat (k nemovitostem totiž uplatnil dne 27. 4. 1995 restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Josef Kohn). Dne 2. 11. 1999 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, kterým byla Správě budov města Plzně jako povinné osobě uložena povinnost vydat nemovitosti J. Kohnovi jako oprávněné osobě, přičemž na základě tohoto rozhodnutí byl oprávněný J. Kohn zapsán na listu vlastnictví jako jejich vlastník.
3. Nyní napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky co do výše 8.332.064,80 Kč s příslušenstvím, podanou proti České republice - Ministerstvu financí. Tato sporná částka představovala - zjednodušeně vyjádřeno - výši finančního plnění, které v jiném řízení obecné soudy přiznaly J. Kohnovi jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nájmů, které stěžovatelka vybrala z nájmů předmětné nemovitosti; a dále dluhu plynoucího z úvěrové smlouvy, na jejímž základě stěžovatelka získala úvěr na nákup předmětných nemovitostí. Stěžovatelka tvrdila, že ke vzniku této škody by nedošlo, pokud by Fond národního majetku s předmětnými nemovitostmi nenakládal, v důsledku čehož byla shora citovaná smlouva ze dne 6. 5. 1996 označena za neplatnou. Důvod k zamítnutí žaloby shledal obvodní soud v okolnosti, že stěžovatelka neprokázala vznik škody, tzn. že skutečně došlo k úhradě jednotlivých v žalobě uvedených částek. Skutečnou škodou je totiž újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného v důsledku škodné události, k čemuž však nedošlo, protože stěžovatelka pravomocně přiznané částky J. Kohnovi a bance dosud nezaplatila.
4. Městský soud následně k odvolání stěžovatelky právě citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil, když zdůraznil, že žaloba stěžovatelky nesměřovala k odškodnění za vlastní zásah do jejích majetkových zájmů odnětím zakoupených nemovitostí, za případnou ztrátu očekávaného zisku nebo za její likvidaci, nýbrž tento návrh směřoval výhradně k získání finančních prostředků pro uspokojení věřitelů stěžovatelky, kteří však odškodnění mohou dosáhnout sami.
5. Nejvyšší soud konečně k dovolání stěžovatelky v nyní rovněž napadeném usnesení uvedl, že rozhodná právní otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu, podle které skutečná škoda nevzniká v důsledku pohledávky, nýbrž teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku uhrazení dluhu odpovídajícímu této pohledávce. Pokud proto dlužník nezaplatil dlužnou částku, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla.
6. Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentaci, že stěžovatelka jednala v dobré víře a jen v důsledku pochybení státu se dostala do ekonomických problémů. Příčinná souvislost mezi postupem státu a vzniklou škodou (tzn. vzniklé dluhy v důsledku odnětí stěžovatelkou zakoupených nemovitostí) je patrná a obecné soudy stěžovatelce znemožnily účinnou ochranu jejího vlastnického práva. Stěžovatelka nesouhlasí s řešením spočívajícím v právní kvalifikaci nevymahatelné pohledávky jako škody vzniklé věřiteli a v aktivní legitimaci neuspokojeného věřitele k náhradě takové škody. Je totiž jen v dispozici těchto věřitelů, zda uplatní své nároky po stěžovatelce, přičemž je pro ně údajně výhodnější posečkat, zda se neobjeví nějaká aktiva v majetku stěžovatelky. Stát tak stěžovatelku vmanipuloval do situace, která nemá řešení. Stěžovatelka rovněž namítá opomenutí některých důkazů.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění, provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce.
9. V nyní projednávaném případě se z obsahu shora rekapitulovaných rozhodnutí obecných soudů podává, že žalobě stěžovatelky nebylo vyhověno s odkazem na setrvale judikovaný právní názor, podle něhož skutečná škoda nevzniká v důsledku pohledávky, nýbrž teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného. V dané věci přitom stěžovatelka nepoukazovala (a nic takového netvrdí ani v ústavní stížnosti) na to, že by ke skutečnému zmenšení jejího majetku již došlo, jelikož nárokovaná náhrada škody se skutečně týkala pohledávek věřitelů (J. Kohn a banka), které neuhradila.
10. K tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní relevanci by měly uplatněné stížnostní námitky pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly v extrémní rozporu s výsledky provedeného dokazování, jestliže by došlo k porušení kogentního znění aplikované právní normy anebo by se soudy při svém rozhodování dopustily libovůle, vedoucí ke zjevně nespravedlivému závěru. Naopak pouhá okolnost, že určité skutkové okolnosti lze právně posoudit odlišně, než jak učinily obecné soudy, ještě kognici Ústavního soudu založit nemohou. Sjednocovací funkci vůči výkladu podústavního práva prováděného obecnými soudy totiž nemá Ústavní soud, nýbrž Nejvyšší soud (viz §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). V nyní projednávaném případě tak ostatně i učinil, když se k dovolání stěžovatelky vyslovil k předestřené právní otázce (vznik skutečné škody), poukázal na vlastní prejudikaturu, z níž je patrno, že nalézací a odvolací soud rozhodly v souladu s ní, a vypořádal se rovněž s dalšími judikatorními odkazy stěžovatelky, když vysvětlil důvody, pro které se v nich obsažené právní názory na daný případ nepoužijí.
11. Takto nazíráno a s přihlédnutím ke zmíněným limitům, daným postavením Ústavního soudu ve vztahu k soustavě obecných soudů, Ústavní soud hodnotil obsah napadených rozhodnutí a shledal, že z ústavněprávního hlediska obstojí. V nyní rozhodované věci je totiž zřejmé, že mezi účastníky řízení nebyly rozporovány skutkové okolnosti věci a podstata ústavní stížnosti proto brojí pouze proti jejich právnímu vyhodnocení. Stěžovatelka přitom nyní nepředestírá žádné další argumenty, s nimiž by se již alespoň rámcově nevypořádaly obecné soudy. Ratio decidendi napadených rozhodnutí, spočívající v tom, že skutečná škoda nastává teprve reálným zmenšením majetku poškozeného, přitom i Ústavní soud považuje za ústavně právně plně akceptovatelné. Podstatná je rovněž okolnost, že se obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) vypořádaly i s rozhodnutími soudů, na které stěžovatelka poukazovala, a vysvětlily důvody, pro které na daný případ nedopadají.
12. Namítá-li stěžovatelka opomenutí některých důkazních návrhů, uvádí Ústavní soud, že protiústavní intenzity by tato okolnost mohla dosáhnout pouze v případě, kdy by obecný soud navržený důkaz nejen neprovedl, nýbrž by ani nevysvětlil, proč tak neučinil. Takováto situace však v nyní projednávané věci nenastala, jelikož navrhovala-li stěžovatelka provedení důkazu např. nájemními smlouvami s jednotlivými nájemci a vyžádání probíhajících exekučních řízení proti stěžovatelce, konstatoval odvolací soud, že již z textu odvolání a z přednesu právního zástupce stěžovatelky před soudem bylo zřejmé, že stěžovatelka není schopna předmětné platební povinnosti uhradit a neučinila tak ani zčásti. Okolnost, že stěžovatelka předmětné dluhy neuhradila, však v daném řízení nebyla zpochybňována, a proto neprovedení navržených důkazů nemohlo zpochybnit ani ústavnost vydaných rozhodnutí.
13. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu