ECLI:CZ:US:2019:2.US.1855.19.1
sp. zn. II. ÚS 1855/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jiránka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. 6 Afs 355/2018-23 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018 č. j. 54 Af 41/2018-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se u krajského soudu domáhal přezkumu rozhodnutí správce daně - Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 19. 9. 2018 č. j. 4313843/18/2115-50521-209270, kterým bylo pro opožděnost zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 9. 8. 2018 č. j. 3960033/18/2115-50521-209270, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty. Krajský soud shora označeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost poté, co dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem (zde konkrétně odvolání). Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že v postupu krajského soudu nelze spatřovat přepjatý formalismus ani porušení základních práv stěžovatele. Rozhodnutí krajského soudu zhodnotil jako správné, v souladu s příslušnými právními předpisy.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v zásadě totožné argumenty, s nimiž se vypořádal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Namítá, že obecné soudy v řízení postupovaly příliš formalisticky, jelikož striktně lpěly na řádném vyčerpání opravných prostředků. Tím mu bylo odepřeno právo bránit se proti neoprávněnému rozhodnutí správce daně. V dalším textu stížnosti stěžovatel polemizuje zejména se závěry soudu, který rozhodoval o jeho "žádosti o navrácení odvolací lhůty"; jedná se však o jiné řízení, které nyní není předmětem řízení před Ústavním soudem.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
6. Jak je již uvedeno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy (pozn.: a rovněž ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1827/19). Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje přepjatý formalismus, ale naopak konstatuje, že soudy ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem. S přihlédnutím k uvedenému proto nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů zasahovat.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu