ECLI:CZ:US:2019:2.US.1896.19.1
sp. zn. II. ÚS 1896/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Mitury, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem v Brně, Příkop 4, proti výrokům II., III. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 č. j. 47 Co 84/2017-655, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na právní pomoc, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel vystupoval v soudním sporu o částku 226 485 Kč s příslušenstvím jako žalovaný. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 č. j. 47 Co 84/2017-655 bylo rozhodnuto tak, že I. rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje, II. rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení státu ve výši 3 266,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, III. rozsudek soudu prvního stupně se ve III., V., a VI. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 49 128,90 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Petra Poledníka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, IV. rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Krajského soudu v Brně náklady řízení státu ve výši 70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, V. žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5 363 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Petra Poledníka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud shledal, že jsou dány důvody pro snížení náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalobci, a to tak, že ji snížil na 30 % původní výše. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce nemá majetek vyšší hodnoty, pobírá pouze starobní důchod ve výši 14 700 Kč, hradí výživné na nezaopatřené děti ve výši cca 7 000 Kč, bydlí v nájemním bytě, kde hradí pouze služby ve výši cca 2 000 Kč. Navíc u žalobce došlo v říjnu 2018 k rozpadu manželství.
3. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení napadených výroků označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že soud při svém rozhodování o snížení výše náhrady nákladů řízení nevzal v potaz, že to byl právě žalobce, kdo inicioval soudní spor proti stěžovateli, který byl nucen bránit se proti uplatněnému nároku, a rovněž to, že právo na náhradu nákladů řízení vzniká sice až přiznáním tohoto práva soudem (právní mocí takového rozhodnutí), povinnost účastníka řízení zastoupeného advokátem uhradit odměnu právnímu zástupci (dle tzv. advokátního tarifu) vzniká nezávisle na takto přiznávané náhradě nákladů. Proto odvolací soud svým rozhodnutím způsobil to, že stěžovatel, který se úspěšně bránil domnělému nároku uplatněnému proti němu, je povinen zaplatit svému právnímu zástupci částku 181 644 Kč, přičemž na náhradě nákladů řízení mu byla přiznána toliko částka 54 491,90 Kč, tj. stěžovatel má svému právnímu zástupci ze svých prostředků uhradit částku 127 152,10 Kč, tedy více, než o jakou částku (bez příslušenství) byl žalován. Stěžovatel tak má za to, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zasáhl do jeho práva na vlastnictví tím, že se jeho jmění výrazně sníží v souvislosti s tímto rozhodnutím, práva na spravedlivý proces a práva na právní zastoupení, neboť soud svým postupem sankcionuje stěžovatele za to, že využil právního zastoupení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, proto dospěl k závěru, že je ústavní stížnost přípustná.
5. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
7. V posuzovaném případě obecný soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč moderoval výši přiznané náhrady nákladů řízení. Při tom postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Stěžovatel ostatně může apelovat na svého zástupce, aby při vymáhání svého palmáre přihlédl k výši přisouzené částky a přiměřeně redukoval své požadavky vůči němu, aby nedošlo k tak vysokému snížení jeho jmění, jak je vedeno v jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu