ECLI:CZ:US:2019:2.US.1988.19.1
sp. zn. II. ÚS 1988/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 13 Co 291/2018 -531 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. dubna 2018 č. j. 16 C 24/2015-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem podle článku 36 odst. 3 Listiny. Dále namítá nedodržení pozitivních závazků státu, plynoucích z čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 3, čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně uložil žalované České republice, ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 12 000 Kč, ve zbytku (ohledně částky 18 000 Kč) žalobu zamítl. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonné vazby vykonané v období od 10. 6. 2013 do 11. 11. 2013 v rámci trestního stíhání, vedeného vůči žalobci u Krajského soudu v Praze. Nezákonnost vazby v uvedeném období odvíjí žalobce od zrušení rozhodnutí, na jejichž podkladě v uvedeném období vazbu vykonával, nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 a ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13. Vznik nemajetkové újmy, kterou žádá odškodnit, spojil žalobce s tím, že byl v době od 7. 8. 2013 do 25. 10. 2013, spadající do období nezákonné vazby, za přítomnosti médií eskortován z vazby v poutech k třiceti hlavním líčením u soudu prvního stupně, což jej dehonestovalo v očích veřejnosti. Za každou eskortu žádal odškodnění ve výši 1 000 Kč. Obecné soud potvrdily, že stěžovatel byl v době od 7. 8. 2013 do 25. 10. 2013 celkem třicetkrát eskortován z vazby ke Krajskému soudu v Praze za účelem zajištění jeho účasti u hlavního líčení, a to za použití pout za účasti veřejnosti a médií. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účast médií nebylo možné vyloučit, neboť k přístupu do jednací místnosti bylo možno použít jedinou možnou přístupovou trasu. Trestní stíhání stěžovatele bylo sledováno širokou veřejností i sdělovacími prostředky. Soud prvního stupně vyšel z toho, že stěžovatel uplatnil u žalované posléze zažalovaný nárok dne 19. 8. 2014, a že na něj žalovaná ničeho neplnila. Za popsaných okolností realizovaným předváděním k hlavním líčením vznikla stěžovateli podle soudu prvního stupně nemajetková újma, jejímž adekvátním odškodněním soud prvního stupně shledal částku 400 Kč za každou ze třiceti eskort. K určení výše peněžní satisfakce dospěl soud prvního stupně s poukazem na odškodňování vazeb. Soud prvního stupně neshledal pro posuzovanou věc přiléhavou stěžovatele citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ve věci Kummer proti České republice, Hénaf proti Francii, Assenov a další proti Bulharsku, Archip proti Rumunsku a Ramishvili proti Gruzii) ani judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 366/14.
3. Tyto závěry soudu prvního stupně potvrdil napadeným rozsudkem i Městský soud v Praze. Odkázal i na své předchozí závěry ohledně promlčení věci s tím, že zažalovaný nárok je nepromlčený toliko tam, kde žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s existencí nezákonného vazebního rozhodnutí, tj. tam, kde žalobce, stručně řečeno, tvrdí: "nebýt ve vazbě, nebyl bych eskortován vůbec". Naopak ve všech ostatních případech, kdy žalobce nabízí soudu prvního stupně nejrůznější důvody, pro které neměl být eskortován v poutech, i když byl ve vazbě, je nárok na odškodnění přikládáním pout vzniklé újmy promlčený.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že opakovanou eskortací spoutaného stěžovatele před objektivy médií v prostorách Krajského soudu v Praze v době jeho nezákonné vazby byla zasažena zejména tato jeho ústavním pořádkem zaručená práva: zákaz ponižujícího zacházení, osobní svoboda, právo na nedotknutelnost jeho osoby, lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (ochrana osobnosti), právo na ochranu soukromého a rodinného života, presumpce neviny. Přiznanou finanční satisfakci nelze podle stěžovatele považovat za dostatečnou a účinnou nápravu porušení těchto jeho ústavně zaručených práv. Pozitivní závazek státu, vyplývající z čl. 3 Úmluvy, zajistit poskytnutí přiměřeného odškodnění osobám, které byly podrobeny ponižujícímu zacházení, dovodil Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí. Dojde-li k porušení tohoto závazku státu poskytnutím nepřiměřeně nízkého odškodnění, může to vést ke konstatování porušení práva stěžovatele dle čl. 3 a čl. 13 Úmluvy. Eskortování spoutaných obžalovaných před objektivy médií je v souladu se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva v řadě evropských zemí výslovně postaveno mimo zákon. Podle stěžovatele rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, která se vesměs týkají nepřiměřeného použití donucovacích prostředků orgány činnými v trestním řízení, mimo jiné zdůrazňují, že pro posouzení závažnosti újmy žalobce je třeba považovat za významnou medializaci užití donucovacích prostředků, okolnost, že stěžovatel je osobou veřejně známou, absenci reálné hrozby ze strany stěžovatele vůči třetím osobám, faktické porušení presumpce neviny stěžovatele v očích veřejnosti. "Ocenění" lidské důstojnosti poškozeného na stovky korun je pro něj srovnatelným ponížením jako primární nezákonný zásah státu, který má být přiznaným odškodněním odčiněn.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře připomíná důležitost ochrany presumpce neviny i lidské důstojnosti v probíhajících soudních řízeních. Ve své judikatuře vychází z toho, že přiložení pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti obžalovaného (nález sp. zn. III. ÚS 366/14 ze dne 10. 7. 2014). Proto každý případ použití pout musí být zvažován individuálně v konkrétní situaci.
9. V nyní posuzovaném případě však obecné soudy vyložily posuzovanou situaci tak, že obecně již stěžovateli nenáleží lhůta k domáhání se náhrady újmy, plynoucí ze samotné podstaty poutání stěžovatele, neboť tu bylo třeba počítat od příslušného zásahu, nikoli od konstatování neústavnosti stěžovatelovy vazby. Obecné soudy vysvětlily, že se z důvodů promlčení části nároku mohou zabývat jen tou argumentací, která vychází ze závěru o nezákonnosti vazby a s tím spojeného eskortování stěžovatele v poutech k soudu. Tento závěr, který je výkladem běhu lhůt a podústavního práva, není neudržitelný či ústavně nepřijatelný, a proto Ústavnímu soudu do něj nepřísluší zasahovat.
10. Jiná by byla situace, pokud by byl otevřen před obecnými soudy plný přezkum používání pout při eskortách stěžovatele k soudnímu jednání či argument nemožnosti zajistit jiný přístup k jednacím místnostem eskort převážejících vazebně stíhané osoby k soudu. Tyto námitky a argumenty však z důvodů výše uvedeného závěru o promlčení části nároku a s tím souvisejících možností či rozsahu argumentace stěžovatele nemohou být Ústavním soudem nastoleny a přezkoumány. V této části svého nároku a s ní související argumentace stěžovatel uplatnil svůj nárok opožděně, jak vysvětlily obecné soudy. S tímto závěrem obecných soudů pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nikterak nepolemizuje. Rovněž argument stěžovatele, že jsou celebritám v jiných případech soudy přiznávány statisíce, neobstojí, sám se před obecnými soudy domáhal třiceti tisíc korun právě jen s požadavkem odškodnění v důsledku eskort v poutech z důvodů nezákonné vazby. Tomuto nároku bylo zčásti vyhověno, přičemž Ústavnímu soudu nenáleží přezkoumávat, zda je správnější částkou odškodného 400 Kč (jak rozhodly soudy) nebo 1 000 Kč (jak požadoval stěžovatel) i s ohledem na rozsah přezkumu, který je stěžovateli z důvodů promlčení "otevřen" jen s ohledem na argumentaci nezákonnou vazbou.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu