ECLI:CZ:US:2019:2.US.2004.19.1
sp. zn. II. ÚS 2004/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá ulice 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 8 Tdo 214/2019-597, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 3. 2018 č. j. 4 T 43/2016-533 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti stavebního technika s oprávněním vedoucího, instruktora či garanta pro dočasné stavební konstrukce, zejména lešení, a to na dobu tří let. Trestného jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že jako stavební technik porušil své pracovní povinnosti a předal lešení, aniž by si ověřil, že splňuje nároky kladené na tento typ konstrukcí stanovené normou ČSN 738101, nařízením vlády č. 362/2005 Sb. a návodem výrobce, přičemž z důvodu chybně postaveného lešení z něho spadl poškozený J. B., který na následky pádu zemřel. Nalézací soud rozhodoval ve věci podruhé, a to po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že nižší soudy nedostatečně odůvodnily naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 3 trestního zákoníku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 1. 8. 2018 č. j. 4 To 183/2018-559 rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti; ve zbytku se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, podle které musí být ve skutkové větě výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty. Vymezení skutku v rozhodnutí nalézacího soudu je stále neúplné; není zde mimo jiné uvedeno jaké konkrétní pracovní povinnosti a jaká konkrétní ustanovení právních norem měl stěžovatel porušit. V rozhodnutí nalézacího soudu není rovněž řádně identifikována konkrétní příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a vzniklým následkem. Dále obecné soudy pochybily, když k posouzení odborných otázek nepřibraly znalce, nýbrž se spokojily se zprávou Státního úřadu inspekce práce, která je dle stěžovatele nedostačující. Obecné soudy neprovedly úplné dokazování a důkazy chybně vyhodnotily, čímž dle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti, jejímiž znaky jsou nedbalostní způsobení smrti jinému. Oproti prvnímu rozhodnutí ve věci, kdy obecné soudy dovozovaly kvalifikované usmrcení z nedbalosti, se již nezjišťuje ani porušení důležité povinnosti (§143 odst. 2 trestního zákoníku), ani hrubé porušení zákonů o bezpečnosti práce (§143 odst. 3 trestního zákoníku). Jak konstatoval Nejvyšší soud, z provedených skutkových zjištění jasně vyplývá, jaké povinnosti obviněný nesplnil, i to, že nedbal potřebné opatrnosti, pokud i přes zjevné (a to i pro laiky - viz provedené svědecké výpovědi) nedostatečnosti předmětného lešení je osvědčil jako bezvadné a předal k užívání. Uvedené závěry, jakož i důkazní rozsah a provedené hodnocení obsahu důkazů Ústavní soud nepovažuje za neudržitelné; na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Pokud jde o ostatní stížnostní námitky, obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazních prostředků, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně znaleckých posudků, řádně odůvodnily.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu