ECLI:CZ:US:2019:2.US.2023.19.1
sp. zn. II. ÚS 2023/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3222/2018-546 ze dne 27. 3. 2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Hadci Králové, č. j. 25 Co 290/2016-518 ze dne 5. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 17 C 69/2014-371 ze dne 12. 4. 2016 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a M . Č. (dále jen "žalobce") k pozemku par. č. X1 a pozemku st. par. č. X2 (jehož součástí je budova č. p. X3), oběma zapsaným na listu vlastnictví č. X4 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Hradec Králové, pro obec H., katastrální území Pražské předměstí, a určil, že výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí se stává žalobce.
3. Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, jemuž nebylo rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové vyhověno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož základě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2018 č. j. 25 Co 290/2016-518 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2019 č. j. 22 Cdo 3222/2018-546 odmítl dovolání stěžovatele.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že je jeho judikatura již ustálena v názoru, že základem pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je obvyklá cena (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179). Stěžovatel přitom netvrdil, že by měl dovolací soud dosavadní rozhodovací praxi přehodnotit, případně z jakého důvodu. Sám Nejvyšší soud jako soud dovolací důvod k odklonu od ustálené rozhodovací praxe neshledal. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že - stejně jako soud prvního stupně - se přiklonil k přikázání věci žalobci; jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, odvolací soud nepominul hodnotit nic, co by svědčilo ve prospěch či neprospěch každého z účastníků. Jeho rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
5. Podle Nejvyššího soudu bylo podstatou věci posouzení, zda neměl být určen výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 a pozemku st. parc. č. X2 stěžovatel, a to v souvislosti se zrušením spoluvlastnického podílu žalobce a stěžovatele. Žalobce vlastnil ideální 1/2, žalovaný č. 1 ideální 1/4 a stěžovatel ideální 1/4 předmětných nemovitostí. Podle stěžovatele obvyklá cena nemovitostí činí 2 900 000 Kč. Stěžovatel během řízení před obecnými soudy namítal, že skutečná cena předmětných nemovitostí je vyšší, než obvyklá cena zjištěná nalézacími soudy; domníval se totiž, že skutečná cena se odráží v nabídce, kterou stěžovatel učinil a kterou je připraven za podíl na nemovitostech zaplatit. Účastníci jsou příbuzní, každý z nich má k nemovitostem citový vztah, a i když nemovitosti užíval z větší části žalobce, na platbách a opravách se podle stěžovatele podíleli všichni účastníci.
6. Pro žalobce podle soudu nalézacího i odvolacího svědčilo, že je většinovým spoluvlastníkem a může bez problému vyplatit ostatní spoluvlastníky, a že má konkrétní projekt na další využití společné nemovitosti, a to ve veřejném zájmu (rekonstrukci pro potřeby zdravotně postižených dětí, a k tomu jej motivuje i to, že takto postižen je i jeho syn, který by nemovitost též užíval).
7. Stěžovatel se však domnívá, že skutečnost, že navrhl zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, zase svědčila v jeho prospěch. Z pohledu stěžovatele se lze ztotožnit se skutkovými závěry Nejvyššího soudu a jeho právní hodnocení je rovněž správné v tom, že po zrušení spoluvlastnictví je možné nemovitost přikázat do spoluvlastnictví jak stěžovateli, tak žalobci s tím, že záleží na úvaze soudu. Stěžovatel však spatřuje zásah do svého vlastnického práva v tom, že byla soudy nesprávně stanovena částka náhrady za zrušení spoluvlastnictví, která sice odpovídala tržní ceně určené revizním znalcem, ale nezohledňovala skutečnost, že pojem "tržní cena" (cena v místě a čase obvyklá) je odvozen od toho, jakou cenu lze za konkrétní majetkovou hodnotu utržit na volném trhu v konkrétním místě a čase a v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nabízel vyšší plnění než částku určenou revizním znaleckým posudkem. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud jej neshledal solventním, a proto měl Nejvyšší soud věc přehodnotit a uložit krajskému soudu provést nové hodnocení věci s přihlédnutím k prokázané solventnosti stěžovatele.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
11. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná. Posuzování, který ze spoluvlastníků je solventnější či jaká přesně měla být stanovena částka na úhradu vypořádacího podílu, nenáleží ani Nejvyššímu soudu, ani Ústavnímu soudu, to je úlohou nalézacího a odvolacího soudu. Ty v této své roli nepřekročily ústavou stanovené limity pro ochranu základních práv účastníků řízení.
12. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu