ECLI:CZ:US:2019:2.US.208.19.1
sp. zn. II. ÚS 208/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018 č. j. 11 Co 209/2018-1037 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018 č. j. 62 C 210/99-1003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") ze dne 11. 11. 2005 č. j. 62 C 210/99-475 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o stanovení výživného pro manželku s odůvodnění, že její chování vůči manželovi bylo v rozporu s dobrými mravy (manžela na veřejnosti napadala, neplnila vyživovací povinnost vůči nezletilým dcerám, manžela žalovala o částku, kterou zaplatila na výživném během trestního řízení, a o žalovaném v televizním pořadu Za zdí veřejně uváděla řadu nepravdivých skutečností); odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. Stěžovatelka následně podala žalobu na obnovu řízení z důvodu, že znalecký posudek prim. MUDr. Petra Hřibňáka ze dne 8. 9. 2008, o kterém se stěžovatelka dozvěděla po vydání rozhodnutí ve věci samé, dokládá, že její chování mohlo být ovlivněno duševní poruchou. Usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. 62 C 23/2007-193 nalézací soud obnovu řízení povolil; právní moci nabylo usnesení dne 19. 11. 2012.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem nalézací soud výrokem I. stanovil, že žaloba, aby soud stanovil žalovanému povinnost platit stěžovatelce výživné manželky ve výši 1 500 Kč měsíčně od 1. 6. 1999 do 30. 6. 1999, ve výši 2 000 Kč měsíčně od 1. 7. 1999 do 8. 6. 2002 a ve výši 3 500 Kč měsíčně od 9. 6. 2002 do 11. 8. 2006, se zamítá. Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 107 520,60 Kč a výrokem III. rozhodl, že státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
4. V řízení provedl důkaz novým znaleckým posudkem, a to posudkem MUDr. Mgr. Přemysla Mikeše, Ph.D., ze dne 19. 1. 2016. Za účelem posouzení závěrů nového znaleckého posudku a znaleckých posudků předchozích (posudek MUDr. Petra Hřibňáka ze dne 8. 9. 2008 a MUDr. Ladislava Poljaka ze dne 19. 2. 2007) ustanovil znalecký ústav Univerzitu Palackého v Olomouci, Lékařská fakulta, k vypracování revizního znaleckého posudku. Znalecký ústav konstatoval, že předchozí znalecké posudky všechny správně poukazují na postupný rozvoj duševního stavu stěžovatelky od diagnózy paranoidní poruchy osobnosti v letech 1999 až 2006 až po diagnózu trvalé poruchy s bludy; rozcházejí se v tom, do jaké míry mohla stěžovatelka v rozhodném období ovládat své jednání, což odůvodnil tím, že ke zlomu poruchy osobnosti směrem k psychotické kvalitě došlo pravděpodobně v srpnu 2006 a jednotlivé posudky vycházejí z rozdílného hodnocení dynamiky onemocnění. Znalecký ústav vysvětlil podstatu paranoidní poruchy osobnosti a uzavřel, že stěžovatelka byla v rozhodném období od 22. 6. 1999 do 11. 8. 2006 schopna chápat realitu, orientovat se ve společnosti, rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat. S ohledem na závěry revizního znaleckého posudku nalézací soud žalobu stěžovatelky zamítl. Návrhy stěžovatelky na provedení dalšího dokazování (výslech zpracovatelů znaleckého posudku a další znalecké posudky) zamítl.
5. O nákladech řízení nalézací soud rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a úspěšnému žalovanému přiznal účelně vynaložené náklady řízení za 8 úkonů právní služby v celkové výši 107 520,60 Kč. Podmínky pro moderaci výše nákladů řízení dle §150 o. s. ř. nalézací soud neshledal. Osvobození stěžovatelky od soudních poplatků a její celkové sociální poměry nejsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalovanému.
6. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením výrokem I. potvrdil výrok nalézacího soudu ve věci samé a náhradu nákladů řízení snížil na částku 92 928 Kč. Výrokem II. uložil stěžovatelce uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 23 232 Kč. V odůvodnění konstatoval, že nalézací soud nepochybil, když se v souladu s §127 o. s. ř. spokojil namísto výslechu znalce s písemným posudkem znaleckého ústavu. Doplnil, že s ohledem na chování stěžovatelky, i pokud by bylo ovlivněno duševní poruchou, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby stěžovatelce platil výživné manželky. Odvolací soud se dále rovněž ztotožnil s posouzením nalézacího soudu stran aplikace §150 o. s. ř. Byla to stěžovatelka, kdo inicioval řízení o obnově řízení, ve kterém byl žalovaný povinen vynaložit nemalou finanční částku, špatné majetkové poměry stěžovatelky nemohou být důvodem pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Ve výpočtu tarifní hodnoty nákladů řízení dospěl k částce za jeden úkon právní služby ve výši 9 300 Kč (nalézací soud vycházel z částky 9 540 Kč). V souladu s nalézacím soudem dospěl k závěru, že státu se náhrada nákladů řízení s ohledem na zdravotní stav a finanční poměry stěžovatelky nepřiznává. Procesně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení za dva úkony právní služby v celkové výši 23 232 Kč (včetně daně z přidané hodnoty).
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že stěžovatelce bylo upřeno právo vyjasnit zřejmé rozpory ve znaleckých posudcích dotazem na jejich zpracovatele. Rozpor mezi znaleckými posudky se týká otázky, zda byly útoky stěžovatelky na žalovaného ovlivněny jejím duševním onemocněním. Napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků a k aplikaci §150 o. s. ř.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
12. K námitce týkající se náhrady nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016).
13. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje. Obecné soudy zcela standardně přiznaly náhradu nákladů řízení dle pravidla úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž nevyužití možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení dle §150 o. s. ř. řádně odůvodnily.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu