ECLI:CZ:US:2019:2.US.2081.19.1
sp. zn. II. ÚS 2081/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kupsy, zastoupeného Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 50/2019-201, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 51/2019-203, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2019, č. j. 18 C 8/2017-209, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2019, č. j. 18 C 8/2017-210, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaných usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak ve vztahu k její podstatné části není.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že současně s touto stížností podal k Nejvyššímu soudu dovolání proti napadeným usnesením městského soudu. Výslovně přiznává, že před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv, které mu právní řád poskytuje. Přesto je přesvědčen, že je ústavní stížnost přípustná, neboť tvrdí, že podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Tento přesah má spočívat v tom, že se ústavní stížnost týká práv osob, které se nemohou s ohledem na své majetkové poměry před soudem účinně hájit, pokud jim není ustanoven právní zástupce.
6. Ústavní soud však konstatuje, že v případě rozhodnutí, ve vztahu k nimž stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (srov. dále odst. 7 - 11), přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. V projednávané věci se v podstatě jedná o to, že stěžovatelův návrh na obnovu řízení obecné soudy považovaly za svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, což se též projevilo v jejich dílčích rozhodnutích o (ne)osvobození od soudních poplatků, (ne)ustanovení právního zástupce, o zastavení některých dílčích částí řízení a konečně i o zastavení řízení o obnově řízení (po neuhrazení soudního poplatku). Stěžovatelem napadená rozhodnutí přitom byla na jedné straně v podstatě rutinní a na straně druhé pak závislá na hodnocení specifických okolností stěžovatelovy věci. Nejde tudíž o věc obecně významnou, ve vztahu k níž by Ústavní soud teprve mohl učinit závěr o podstatném (či koneckonců jakémkoliv) přesahu vlastních zájmů stěžovatele a výjimečně přezkoumat i rozhodnutí, proti nimž by byla ústavní stížnost jinak nepřípustná.
7. Z hlediska vyčerpání procesních prostředků ochrany práv lze napadená rozhodnutí rozdělit do tří kategorií. První kategorii tvoří obě napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 18 C 8/2017-209, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 18 C 8/2017-210, obě ze dne 24. 4. 2019). Proti oběma těmto rozhodnutím bylo možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel též řádně poučen.
8. Z obsahu příloh k ústavní stížnosti a z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2876/19 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti oběma usnesením obvodního soudu odvolání skutečně podal a že o nich bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze (usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 168/2019-220 a č. j. 11 Co 169/2019-221, obě ze dne 14. 6. 2019). Stěžovatel tato usnesení odvolacího soudu k nyní projednávané ústavní stížnosti přiložil, avšak explicitně jejich zrušení nepožadoval (byť je v projednávané věci zastoupen advokátem).
9. Ústavní soud za tohoto stavu zvažoval, zda přiložení obou citovaných usnesení k ústavní stížnosti vykládat jako implicitní (materiální) návrh na jejich zrušení. V tomto kontextu je nicméně rozhodné, že II. senát Ústavního soudu z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2876/19 zjistil, že proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 168/2019-220 a č. j. 11 Co 169/2019-221 podal stěžovatel separátní ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2876/2019 odmítnuta. Toto usnesení ovšem nezakládá překážku věci rozhodnuté (srov. ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Za tohoto stavu, tj. v případě výslovného podání separátní ústavní stížnosti proti předmětným rozhodnutím odvolacího soudu, však považuje Ústavní soud za jediný racionální ten výklad, podle něhož se v nyní projednávané věci domáhá stěžovatel pouze zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2019, č. j. 18 C 8/2017-209 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2019, č. j. 18 C 8/2017-210, jelikož v opačném případě nedává žádný rozumný smysl, že tato odvolací rozhodnutí stěžovatel napadl samostatnou ústavní stížností.
10. Návrh na zrušení těchto usnesení soudu prvního stupně je však nepřípustný již z toho důvodu, že proti nim bylo možno podat odvolání (což stěžovatel též učinil), a že tudíž nejde o rozhodnutí, proti nimž by stěžovatel nemohl brojit jiným procesním prostředkem ochrany práva než ústavní stížností.
11. Do druhé kategorie pak spadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 51/2019-203. Proti tomuto usnesení bylo možné podat dovolání, a jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, dovolání též podáno bylo. I ve vztahu k tomuto usnesení tudíž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky ochrany práva, které mu právní řád, pročež je ústavní stížnost proti němu směřující rovněž nepřípustná.
12. Třetí kategorii pak tvoří usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 50/2019-201. Proti tomuto rozhodnutí totiž dovolání není přípustné, o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Dovolání tudíž v tomto případě není procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Proti tomuto rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o (ne)osvobození stěžovatele od soudních poplatků a (ne)ustanovení zástupce pro řízení o obnově řízení, je proto ústavní stížnost přípustná. S ohledem na dále uvedené se však jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů, a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
14. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by proto musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
15. V projednávané věci je však závěr o neosvobození od soudních poplatků řádně a ústavně konformně odůvodněn a o exces v naznačeném smyslu se nejedná. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se ve stěžovatelově případu dle jejich úsudku jedná o "svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva". Na tomto závěru též založily své rozhodnutí. Logickým důsledkem tohoto postupu pak bylo i rozhodnutí o neustanovení právního zástupce, neboť ustanovení právního zástupce ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. připadá v úvahu toliko u účastníka, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud proti napadenému rozhodnutí žádných ústavněprávních výhrad.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu