ECLI:CZ:US:2019:2.US.2092.18.1
sp. zn. II. ÚS 2092/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Němečka, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem Lidická 394/49, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5373/2017-247, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017 č. j. 22 Co 69/2017-195 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2016 č. j. 46 C 210/2013-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 18. 6. 2018 doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že žalobou ze dne 14. 8. 2013 se žalobce domáhal určení, že na specifikované bytové jednotce nevázne zástavní právo ve prospěch stěžovatele k zajištění pohledávky smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 11. 7. 2013. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 46 C 210/2013-156 ze dne 25. 10. 2016 bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno a stěžovateli bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení. Proti výše citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud dne 16. 5. 2017 rozhodl rozsudkem č. j. 22 Co 69/2017-195 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5373/2017-247 ze dne 27. 3. 2018 odmítnuto jako nepřípustné.
3. V řízení bylo prokázáno, že dne 28. 12. 2012 uzavřel žalobce jako prodávající kupní smlouvu s Přemyslem Dytkem, jejímž předmětem byl prodej specifikované bytové jednotky. K převodu vlastnického práva došlo rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha s právními účinky vkladu ke dni 31. 12. 2012. Z důvodu, že ve sjednané lhůtě nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, odstoupil žalobce od kupní smlouvy dne 15. 5. 2013 (souhlasné písemné vyjádření žalobce a kupujícího je ze dne 16. 5. 2013). Návrh na změnu zápisu v katastru nemovitostí byl podán dne 12. 8. 2013. Dne 11. 7. 2013 uzavřel Přemysl Dytko se stěžovatelem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti - předmětné bytové jednotce. Zápis vlastnického práva k této nemovitosti povolil příslušný katastrální úřad dne 8. 8. 2013. Podle soudu I. stupně účinky kupní smlouvy zanikly odstoupením od smlouvy a žalobce je tedy nadále vlastníkem předmětné bytové jednotky. Z uvedeného podle soudu plyne, že předmětnou bytovou jednotku dal do zástavy někdo, kdo nebyl jejím vlastníkem. Soud I. stupně se zabýval rovněž otázkou dobré víry, kterou nastolil stěžovatel jako žalovaný, přičemž dospěl k závěru, že zástavní věřitel se musí vždy náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích a o právu zástavního dlužníka s předmětnými nemovitostmi disponovat, a to např. i nahlédnutím do nabývacího titulu, což následně stěžovatel i učinil. Jako za prokázané vzal soud I. stupně i to, že stěžovatel byl ještě před uzavřením zástavní smlouvy upozorněn Přemyslem Dytkem (viz jeho svědecká výpověď) na to, že dosud nebyla zaplacena kupní cena žalobci. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu nalézacího. K otázce dobré víry soud odkázal na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu a k námitce stěžovatele týkající se posunu této judikatury směrem k právním závěrům Ústavního soudu v otázce relevance dobré víry doplnil, že další skutečnost, pro niž je žaloba důvodná, je to, že jelikož se na žalobce hledí "od počátku" jako na vlastníka zastavené bytové jednotky, nemůže se na něj vztahovat ustanovení §164 odst. 1 obč. zák., podle něhož zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku nemovité věci. Žalobce podle soudu za takového pozdějšího vlastníka považován být nemůže, zástavní právo vůči němu nepůsobí a bytová jednotka tak zástavním právem zatížena není.
4. Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání, dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i soudu odvolacího, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Má za to, že bez souhlasu vlastníka bylo vyloučeno platné zřízení zástavního práva, i kdyby stěžovatel jako zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, i kdyby mu byla zástava odevzdána. Nejvyšší soud navazuje na, dle názoru stěžovatele, již překonanou doktrínu, že existence dobré víry kterékoliv ze stran nebyla pro dané typy sporů rozhodná. Nejvyšší soud považuje za správné, že není rozhodná otázka dobré víry stěžovatele při uzavírání zástavní smlouvy, neboť kupní smlouva, na základě níž zástavce zastavil nemovitost, byla zrušena odstoupením od samého počátku (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5188/2014). Pokud se na žalobce hledí "od počátku" jako na vlastníka nemovitosti, nemůže se na něj vztahovat ustanovení §164 odst. 1 obč. zák. a žalobce nemůže být považován za pozdějšího vlastníka a zástavní právo vůči němu nepůsobí (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008).
5. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud dovozoval, že princip dobré víry jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty má zásadní význam, neboť i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možno nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud na výše uvedené reflektoval až průlomovým rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016 pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
6. Stěžovatel má za to, že pokud lze za striktně definovaných podmínek nabýt věcné právo od nevlastníka, pak nemůže být rozhodné, zda se jedná o věcné právo ve formě práva vlastnického, či věcné právo ve formě práva zástavního (jak tomu bylo v dané věci). Tedy, že lze nabýt zástavní právo k nemovité věci na základě (pouhé) dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, a to za právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013, přičemž posuzování dobré víry má zásadní význam. Ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývajících možností nabytí sporného (zástavního) práva. Pokud obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Žádnou z položených otázek nepovažoval dovolací soud za naplňující důvod přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., což také řádně odůvodnil.
12. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. V dané věci, jež je svou povahou specifická, obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. I dle stávající judikatury Ústavního soudu dobrou víru nabyvatelů nelze presumovat již z toho, že vycházeli ze stavu v katastru nemovitostí, nýbrž je nutné zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci, což se v daném případě stalo.
14. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo a ani právo stěžovatele vlastnit majetek tudíž nebylo zasaženo. Totéž pak platí i pro řízení před nižšími soudy. Ústavní soud nedostatky zasahující do práva na spravedlivý proces stěžovatele neshledal, neboť jejich odůvodnění vychází z dostatečných skutkových zjištění a lze je označit za ústavně konformní. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
15. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu