ECLI:CZ:US:2019:2.US.2093.18.1
sp. zn. II. ÚS 2093/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Rašky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 10 As 380/2017-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že řízení podle §17 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen "zákon o památkové péči"), lze zahájit pouze z moci úřední, nikoliv jako řízení o žádosti. Navrhoval-li proto stěžovatel vymezení ochranného pásma kulturní památky v jeho vlastnictví, šlo podle Nejvyššího správního soudu toliko o podnět k zahájení daného řízení, kterým nebyly správní orgány vázány.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s výkladem §17 odst. 1 zákona o památkové péči ze strany Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že §17 odst. 1 zákona o památkové péči nestanoví, kdo může podat návrh na zahájení předmětného řízení, je nutno v posuzovaném případě postupovat podle obecné právní úpravy obsažené v §35 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, účinný do 30. 6. 2006 (dále jen "stavební zákon"), který podle stěžovatele kogentně stanoví, že řízení o stanovení ochranného pásma se zahajuje i na žádost.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice k výkladu §17 odst. 1 zákona o památkové péči a §35 stavebního zákona, tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatele Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval, že §35 stavebního zákona nestanoví, zda lze řízení o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky zahájit na návrh fyzické nebo právnické osoby. Podle Nejvyššího správního soudu v §35 odst. 1 stavebního zákona není stanoveno, že v každém jednotlivém případě lze územní řízení zahájit jak na návrh účastníka, tak i z moci úřední, ale jde o obecnou formulaci právní úpravy územního řízení, aby mohla být použita ve všech typech územního řízení. Nejvyšší správní soud tak dostatečně vysvětlil, jak ke svému závěru dospěl a jeho interpretace podústavního práva je podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelná.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019¨
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu