ECLI:CZ:US:2019:2.US.2093.19.1
sp. zn. II. ÚS 2093/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 61/2019-184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo být stíhán jen zákonným způsobem zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a rovněž došlo k porušení práva dle čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže by aplikace pozdějšího zákona byla pro pachatele příznivější.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a trestného činu účasti na zločinném společní podle §163a odst. 1 tr. zákona. Za toto své jednání byl stěžovatel podle §163a odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž tento mu byl podle §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona bylo rozhodnuto pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, že se stanoví náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku. Proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odmítl. Vytýkaného jednání se měl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými dopustit tím (zkráceně), že bez příslušného oprávnění k podnikání poskytovali služby spočívající ve směně českých korun za cizí měny a zajišťovali zejména pro vietnamské státní příslušníky převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, hlavně do Vietnamu a Číny.
3. Stěžovatel namítá, že interpretace norem regulujících podnikání pro účely blanketní normy §118 odst. 1 tr. zákona, kterou je upraven trestný čin neoprávněného podnikání, je ze strany obecných soudů prima facie vadná a zasahuje v případě stěžovatele do jeho základních práv. Výklad právních norem totiž zjevně neodpovídá zjištěnému skutkového stavu, ze kterého vyplývá, že obžalovaní vč. stěžovatele se chovali jako schovatelé, kteří plní příkazy vlastníků finančních prostředků, a nikoliv jako podnikatel "banka". Soudy dospěly k závěru, že k poskytování peněžních služeb neměli obžalovaní bankovní licenci ČNB [viz §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách], neměli devizovou licenci (viz §3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon) a neměli oprávnění k provozování platebního systému (viz §30 za současného použití §23 a §24 zákona č. 124/2001 Sb., o platebním styku). Jednání stěžovatele bylo proto kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zákona, a to jako jednání v rozporu s uvedenými mimotrestními předpisy upravujícími podmínky výkonu podnikatelské činnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle argumentuje, proč jeho jednání nenaplňovalo znaky přijímání vkladů od veřejnosti ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) a §2 zákona o bankách, proč nenaplňovalo znaky směny finančních prostředků podle §2 odst. 1, 2 zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ale maximálně znaky zprostředkování směnárenských obchodů, na což citovaný předpis nedopadá. Nesprávný je údajně závěr soudů i o tom, že obžalovaní prováděli převod peněz v rozporu s předpisy o obchodování s devizovými prostředky. K tomu stěžovatel namítá, že tyto převody byly realizovány prostřednictvím ČSOB a České spořitelny, tedy prostřednictvím držitelů bankovní licence. Skutkové závěry obecných soudů jsou tedy nesprávné.
4. Ve vztahu k udělenému peněžitému trestu pak argumentuje, že ohledně něj nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, neboť soudy se vůbec nezabývaly majetkovými poměry obžalovaných vč. stěžovatele v době rozhodování. Takový postup je však nezákonný, neboť jednou z podmínek pro uložení peněžitého trestu je právě zkoumání aktuálních majetkových poměrů pachatele, kterému má být tento trest uložen. Vinou nesprávného postupu obecných soudů je uložený peněžitý trest nedobytný. Formální naplnění podmínek pro uložení peněžitého trestu bez další vazby zjišťování majetkových poměrů obžalovaných zakládá naprostý nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry vyslovenými v rozhodnutí nalézacího soudu.
5. Obecně pak ve vztahu k výroku o trestu namítá, že byl odsouzen po více jak 13 letech trestního stíhání a při rozhodování o druhu a výměře trestu nebyla zjevně zohledněna délka řízení, které bylo extrémně dlouhé. Nadto z průběhu řízení v rámci plynutí času vyplývá, že trest pro stěžovatele se ve své podstatě vůbec neměnil, avšak zatímco v případě prvního odsuzujícího rozsudku (později odvolacím soudem zrušeného) byl stěžovatel posuzován jako organizátor, v případě druhého odsuzujícího rozsudku byl posuzován již jen jako pomocník. Přesto byl stěžovateli ukládán v celém průběhu času svojí výměrou prakticky totožný trest, a to bez ohledu na plynutí času a délku řízení, které bylo stiženo průtahy.
6. Závěrečná námitka stěžovatele směřuje do důkazního řízení. Obecné soudy své závěry o vině stěžovatele opřely mj. o výpověď svědka N. D. D., kdy stěžovateli a jeho obhájcům nebylo umožněno klást mu jakékoliv dotazy. Zatímco v původním - později zrušeném - odsuzujícím rozhodnutí byl tento svědek a jeho výpověď označena za nevěrohodnou, vnitřně rozpornou, nelogickou a účelovou, z dalšího (ve věci v pořadí druhého) rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že soud z této výpovědi vychází. Stěžovateli přitom nebyla dána možnost, aby výpověď tohoto svědka zpochybnil a při výslechu mu kladl otázky.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zmínit, že si je vědom toho, že v nyní projednávané věci bylo u nalézacího i odvolacího soudu v meritu věci rozhodováno dvakrát. Pozornosti Ústavního soudu také neušlo, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal. Ve vztahu k námitce stran nemožnosti kvalifikovat jednání stěžovatele jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona Nejvyšší soud uvedl, že jakkoliv skutková podstata trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 tr. zákona v sobě zahrnuje tzv. blanketní dispozici, která odkazuje obecně na normu mimo oblast trestního zákona (v posuzovaném případě se jedná o normy regulující podnikatelskou činnost týkající se platebního styku, směnárenství a bankovnictví), právní řád disponuje normami, které regulují podmínky pro provozování určitých typů podnikání. Podle těchto norem pak bylo jednání stěžovatele a dalších obviněných posuzováno a bylo s nimi v rozporu (srov. odst. 50-61 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Závěry obecných soudů stran užité právní kvalifikace jsou tedy správné, a to i ve vztahu k aplikované právní normě.
10. K námitce vztahující se k nepřiměřenosti uložení peněžitého trestu se Nejvyšší soud v napadeném usnesení rovněž vyjadřoval a uzavřel, že zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu byly naplněny a uložený peněžitý trest dosahující 500 000 Kč je spíše mírný. Obecná tvrzení o nedobytnosti uloženého trestu postrádají relevanci, neboť soudy při ukládání peněžitého trestu vycházely ze svých zjištění, že všichni obvinění vč. stěžovatele se při páchání trestné činnosti výrazně obohatili a námitky stran neschopnosti vykonat tento druh trestu nemají oporu ve výsledcích dokazování (viz odst. 75 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jakkoliv Nejvyšší soud uzavřel, že uložení peněžitého trestu nebylo soudem prvního stupně dostatečně odůvodněno (viz odst. 76 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nebylo to důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu a není to ani důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu.
11. Rovněž se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele o nezohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu. Nepřiměřená délka trestního řízení totiž byla stěžovateli i dalším obviněným kompenzována právě uložením podmíněného trestu odnětí svobody, a to při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Stejně tak je možné i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu dodat, že podle §53 odst. 1 bylo za danou trestnou činnost možné stěžovateli uložit peněžitý trest ve výměře až do 5 000 000 Kč. Uložený peněžitý trest ve výši 500 000 Kč lze tak vnímat i s ohledem na povahu páchané trestné činnosti jako velice mírný a je zjevné, že i při výměře tohoto trestu se do úvah nalézacího soudu promítla právě délka trestního řízení.
12. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatel tak ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu