ECLI:CZ:US:2019:2.US.2103.19.1
sp. zn. II. ÚS 2103/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Šáchy, advokáta, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 358/2019-154 ze dne 30. dubna 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 288/2018-124 ze dne 20.1istopadu 2018 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 C 317/2017-87 ze dne 27. června 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 C 317/2017-87 zastavil řízení proti stěžovateli co do částky 138 600 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem 1) a uložil mu zaplatit žalobkyni částku 606 400 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III), a na nákladech řízení částku 57 712 Kč (výrok pod bodem V). Podstatou argumentace žalovaných (tedy i stěžovatele) bylo to, že žalobkyni nenáleží zprostředkovatelská odměna za prodej obchodního podílu společnosti Neostan s.r.o., neboť jeho kupec pan Miroslav Šuránek neměl být žalobkyní zprostředkován přímo, totiž ta zkontaktovala stěžovatele zejména s otcem a bratrem pana Miroslava Šuránka a pan Miroslav Šuránek se prohlídky areálu společnosti stěžovatele měl účastnit nikoli jako zájemce, ale jen jako příbuzný statutárního orgánu jednoho ze zájemců. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele a druhého žalovaného napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a jen změnil náhradu nákladů před soudem prvního stupně na částku 58 524 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatele i druhého žalovaného odmítl s tím, že kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. odpovídá pouze ta část obsahu dovolání, v němž dovolatelé vyjadřují názor, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, neboť vůbec nezjišťoval při zohlednění všech zjištěných okolností, jaká byla skutečná vůle jednajícího Romana Šuránka (zda měl při jednání s žalobkyní skutečně zájem jako fyzická osoba o koupi obchodního podílu), a takový projev vůle Miroslava Šuránka nezjišťoval vůbec. V tom ovšem dovolatelům nelze přisvědčit, neboť soudy nižších stupňů se vůlí těchto osob (jejich zájmem jako fyzických osob) zabývaly a vycházely přitom ze zjištěných okolností případu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již v průběhu nalézacího řízení zdůrazňoval, že svůj podíl převedl na fyzickou osobu, která nebyla účastníkem výběrového řízení, ani zájemcem o koupi podílu na společnosti Neostan s.r.o., neboť prohlídky areálu se zúčastnili pouze 4 zájemci, a to ZT energy s.r.o., TIRNOS Company s.r.o., AMON CS s.r.o. a FOTON FVE s.r.o., tedy jako zájemce nebyl uveden Miroslav Šuránek, který se sice prohlídky účastnil, ale nebyl společníkem, orgánem ani zaměstnancem firmy FOTON FVE s.r.o. Z toho pak stěžovatel dovozuje, že úvahy či závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dále se domnívá, že se zprostředkující společností uzavřel tzv. smlouvu spotřebitelskou ve smyslu §1810 a §419 občanského zákoníku a v takovém případě je třeba aplikovat výklad pro něj nejpříznivější.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva, jeho argumentace je ryze skutková a ve vztahu k hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
8. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů a jejich právního hodnocení na úrovni podústavního práva, které není ani excesivní, ani neodůvodněné. Posuzování vzniku nároku na zprostředkovatelskou odměnu je úlohou obecných soudů. Ty v této své roli nepřekročily ústavou stanovené limity pro ochranu základních práv účastníků řízení.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu