ECLI:CZ:US:2019:2.US.2105.18.1
sp. zn. II. ÚS 2105/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 č. j. 11 Co 77/2017-616 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018 č. j. 11 Co 209/2018-929, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na rodinný život [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], vzájemné právo na péči o děti a jejich výchovu (čl. 32 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Stěžovatel dále namítá zásah do svých participačních práv dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a porušení zásady ochrany nejlepšího zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 2, čl. 5 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2016 č. j. 64 Nc 2651/2015-237 (dále jen "prvoinstanční rozsudek") rozhodl tak, že nezletilé J. a V. se svěřují do střídavé péče obou rodičů. Z provedeného dokazování dle obvodního soudu vyplynulo, že oba rodiče jsou schopni o nezletilé řádně pečovat a v podstatných záležitostech společně komunikovat. Vzájemný vztah rodičů je sice konfliktní a komunikace složitá, svěření nezletilých do výlučné péče jednoho z rodičů by však problematickou komunikaci nevyřešilo. Pro udržení vřelého vztahu obou nezletilých k rodičům se střídavá péče jeví jako nejvhodnější.
3. Proti prvoinstančnímu rozsudku podali oba rodiče odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který v záhlaví označeným rozsudkem po doplnění dokazování rozhodl tak, že nezletilé J. a V. se svěřují do péče matky a otec je oprávněn se s nezletilými stýkat každý lichý týden od čtvrtka od 16:30 hod do pondělí do 7:30 hod s převzetím a odevzdáním ve školském zařízení. Dále pak soud upravil rozsah styku otce po dobu prázdnin. Městský soud na základě doplněného dokazování dospěl v rozporu s názorem obvodního soudu k závěru, že nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. Vztah rodičů je dle znaleckého posouzení nenávistný a způsobuje nezletilým psychické problémy. Městský soud přihlédl ke stanovisku nezletilé J., která při pohovoru před soudem vyjádřila jasné stanovisko, že chce zůstat se sestrou V. u matky a stěžovatele navštěvovat o víkendu, v týdnu ne, neboť dochází na kroužky. Pohovor s nezletilou V. považoval soud vzhledem k útlému věku za nevhodný. Městský soud odmítl námitku stěžovatele, že nezletilá byla zmanipulována matkou, neboť jednak v pohovoru u soudu mluvila zcela spontánně, jednak byla v době nařízeného jednání v péči stěžovatele a s matkou se nesetkala z důvodu zásahu stěžovatele ani před zahájením pohovoru u soudu. Skutečnost, že nezletilá své přání od vypracování znaleckých posudků změnila, odůvodňuje městský soud po vyslechnutí znalce prožitou negativní zkušeností úpravy poměrů pomocí střídavé péče. Městský soud vzal rovněž v úvahu, že v péči matky oproti času se stěžovatelem mohou nezletilé docházet do různých kroužků, které slouží jejich všestrannému rozvoji. V rozhodnutí soudu dále hrála roli skutečnost, že nezletilé nelze od sebe oddělit, nezletilá J. je psychicky hypersenzitivní a nezletilá V. je velmi nízkého věku.
4. Při zvažování, do čí péče nezletilé svěřit, vzal městský soud v úvahu, že antagonistický vztah mezi rodiči je zapříčiněn oběma z nich, a analyzoval problematickou situaci spojenou s docházkou nezletilých do mimoškolních aktivit, přičemž dospěl k závěru, že matka je potřebám nezletilých empatičtější než stěžovatel a pomocí kroužků se snaží rozvíjet jejich zájmy a schopnosti. Městský soud rovněž přihlédl k nízkému věku nezletilých, přičemž péči stěžovatele označil za "vzor poněkud ‚sparťanské' výchovy". Městský soud ve svém rozhodnutí zohlednil i závěrečné vyjádření stěžovatele, který poukázal na možnost svěření nezletilých do neutrálního prostředí za účelem obnovení jejich vzájemného vztahu, což soud považoval za skrytou výhružku. Styk stěžovatele městský soud stanovil co nejširší, aby nedošlo k přerušení vzájemného kontaktu.
5. Usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 64 Nc 2651/2015-832 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci úpravy poměrů nezletilých. V záhlaví označeným usnesením městský soud toto usnesení potvrdil. Stěžovatel svůj návrh odůvodňoval tím, že mu nezletilá J. po vynesení v záhlaví uvedeného rozsudku přiznala, že u soudu vypovídala podle instrukcí matky. Obecné soudy však hodnotily výpověď nezletilé před soudem jako zcela spontánní, bez zjištění jakéhokoli ovlivnění. Naopak zjišťování názoru nezletilé stěžovatelem nelze za neovlivněný a zákonný důkaz považovat. Stanovisko nezletilé nadto nebylo jediným podkladem rozhodnutí, ani s ohledem na její nízký věk a psychické zatížení sporem rodičů důkazem stěžejním.
6. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti s nimi nadále polemizuje. Je to matka, která konfliktní situaci vyostřuje a manipuluje s nezletilými. Stěžovatel je toho názoru, že střídavou péči lze nařídit i u dětí nízkého věku, a s ohledem na rozsah styku uvádí, že soudy měly zvolit formu střídavé péče. Dále namítá nesprávný procesní postup při zjišťování názoru nezletilé J., nesprávné zjištění skutkového stavu a nevypořádání se s důkazními návrhy stěžovatele stran docházky do zájmových kroužků. Městský soud se bez vysvětlení odchýlil od závěrů znalce a bez opětovného provedení důkazů dospěl k odlišným skutkovým závěrům oproti obvodnímu soudu. Podle znaleckých posudků mají nezletilé silný vztah k oběma rodičům a střídavá péče je v jejich zájmu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení. K věci samé dále uvedl, že obecné soudy v rozporu se zájmem dítěte spory mezi rodiči vyostřily a opomněly jejich zájem na rozvoji vztahu k oběma rodičům. Své argumenty podpořil odkazy na judikaturu Ústavního soudu a poukázal na další vývoj ve sporu o děti.
7. Předseda senátu 11 Co městského soudu k ústavní stížnosti uvedl, že pohovor s nezletilou J. byl veden zcela standardně bez přítomnosti rodičů, kteří byli následně s obsahem sdělení seznámeni; kolizní opatrovník se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil. V odůvodnění rozhodnutí soud vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, jaké závěry z nich učinil a proč neprovedl další účastníky navrhované důkazy. Žádný z důkazů nebyl hodnocen odlišně, městský soud pouze po doplnění dokazování dospěl k závěru o nevhodnosti střídavé péče, což v rozhodnutí odůvodnil.
8. Matka nezletilých ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že návrh na obnovu řízení a následná omluva z jednání jsou procesními obstrukcemi ze strany stěžovatele. Po pohovoru u soudu stěžovatel nezletilou J. fyzicky napadl za to, co u soudu vypověděla. Obě nezletilé fyzicky i psychicky zastrašuje a fyzicky trestá. Zastrašuje i ošetřující lékaře a manipuluje se znaleckými posudky. Nezletilé předává špinavé a nevhodně oblečené. Tyto skutečnosti byly řešeny na párové terapii nařízené obvodním soudem. Od zrušení střídavé péče jsou nezletilé dle matky více psychicky v pořádku, stěžovatel totiž při prosazování svých cílů nedbá jejich zájmům ani pocitům.
9. Městská část Praha 14 jakožto kolizní opatrovník uvedla, že výpověď nezletilé J. nebyla jediným podkladem rozhodnutí, ani důkazem stěžejním. Skutkový stav byl dle kolizního opatrovníka zjištěn správně a úplně. Mezi rodiči jsou dlouhodobě konfliktní vztahy, které mají velmi negativní vliv na nezletilé děti; jejich svěření do výlučné péče jednoho z rodičů by mělo zajistit stabilní prostředí a pocit jistoty.
10. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto Ústavní soud pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval oprávněností stěžovatelky, narozené v roce XXXX, podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. V posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelkou a její zákonným zástupcem - stěžovatelem, který zplnomocnil advokátku k podání ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost brojí proti rozsudkům, kterými bylo rozhodováno o péči, resp. styku stěžovatelky se stěžovatelem. Stěžovatel ostatně ve stejném řízení před Ústavním soudem napadá tatáž rozhodnutí. Tyto skutečnosti, jakož i relativně nízký věk stěžovatelky nasvědčují tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatelčina otce, který tímto způsobem opakovaně brojí proti rozsudkům týkajícím se úpravy výchovných poměrů. Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených považuje posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016). K tomu Ústavní soud připomíná, že v případech sporů o péči o děti je nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů, jak tomu bylo ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/17; z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů (viz např. výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16, bod 10).
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
13. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Ústavnímu soudu naopak nenáleží posuzovat správnost aplikace podústavního práva či hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních.
14. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ohledně namítaného rozporu závěrů městského soudu s judikaturou Ústavního soudu je třeba zdůraznit, že závěry soudu stran střídavé péče nelze paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilých dětí. V posuzovaném případě městský soud s důkladnou znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení řádně odůvodnily, proč střídavá péče není v tomto konkrétním případě vhodným řešením úpravy výchovných poměrů. Ústavní soud nemůže vzhledem ke svému postavení hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce či dokonce předjímat, komu má být dítě svěřeno do péče a jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítěte.
16. Z ústavní stížnosti stěžovatele je nadto patrné, že stěžovatel se nedomáhá širšího styku s nezletilými, nýbrž pouze brojí proti zvolené právní formě nastavení výchovných poměrů (konkrétně na str. 42 doplnění ústavní stížnosti argumentuje, že v jiném případě byl styk stanoven v menším rozsahu, než je tomu v posuzovaném případě, Ústavním soudem byl však aprobován ve formě střídavé péče). V pojetí českého rodinného práva nicméně není faktický rozdíl mezi péči o dítě a výkonem práva styku (vyjma toho, že první je zároveň povinností a druhé pouze právem, které není nutno vykonat). Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům bez ohledu na úpravu péče (viz §865 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Péče o dítě zahrnuje žití ve společné domácnosti a rozhodování o každodenních záležitostech dítěte; to samé zahrnuje i právo osobního styku [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Pro posouzení zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu rodinného života je kruciální konkrétní rozsah styku rodiče s dítětem.
17. Ohledně porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že v řízení neshledal žádné pochybení, natož pochybení dosahující ústavně právní roviny. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, oběma rodičům byl dán široký prostor pro vyjádření a napadený rozsudek je podrobně odůvodněn co do skutkových i právních závěrů. Zamítnutí návrhu na obnovu řízení obecné soudy rovněž řádně odůvodnily, přičemž Ústavní soud v jejich postupu neshledal žádné pochybení. K námitkám týkajícím se nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud konstatuje, že při přehodnocování důkazů a na jejich základě zjištěného skutkového stavu je velmi zdrženlivý. Jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. Prvou z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazu ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 a zde citovaná judikatura]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v posuzovaném případě nicméně neshledal.
18. Stran namítaného porušení participačních práv nezletilé J. Ústavní soud konstatuje, že problematikou participace nezletilých dětí v soudních řízeních, která se jich dotýkají, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Ústavní soud přitom zdůrazňuje potřebu zjišťovat názor dítěte včetně způsobu zjišťování tohoto názoru či váhy, která mu má být přikládána v rámci hledání a posuzování nejlepšího zájmu dítěte (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018; nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018; či nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018). Právo nezletilých dětí, které jsou účastníky řízení, být slyšeny a zapojeny do řízení, a konkrétní podoba tohoto zapojení závisí na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti [viz nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017; a nález I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217)]. V projednávaném případě městský soud přímo zjišťoval názor starší z nezletilých dětí stěžovatele, přičemž vyslovený názor konfrontoval s rozhovory vedenými s oběma nezletilými při vypracování znaleckých posudků. Způsob zjišťování názoru nezletilé J. byl přizpůsoben jejímu věku, značné rozumové vyspělosti a znalci konstatované hypersenzitivitě a značné psychické zátěži pociťované nezletilou z důvodu sporů mezi rodiči.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu, jakož i s ohledem na přednostní projednání věci již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu