ECLI:CZ:US:2019:2.US.2126.19.1
sp. zn. II. ÚS 2126/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů A. H., J. H. a J. K., všech zastoupených Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, se sídlem Husova 774, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 5 As 166/2018-67, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 4. 2018 č. j. 52 A 121/2016-126, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru majetkového, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 11. 11. 2016 č. j. KrÚ-50637/98/2016/OMSŘI/MV-7 a rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, odboru stavebního úřadu ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 13549/2016/SU/Š, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 5 As 166/2018-67 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 4. 2018 č. j. 52 A 121/2016, kterým soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odbor majetkový, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 11. 11. 2016 č. j. KrÚ - 50637/98/2016/OMSŘ1/MV-7, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů (resp. jejich právního předchůdce) proti rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, odbor stavební úřad ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 13549/2016/SU/Š. Výše uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Lanškroun bylo ve výroku I. rozhodnuto o umístění stavby: polyfunkční objekt na ulici N. v L. Výrokem II. rozhodnutí stavebního úřadu bylo rozhodnuto o vydání stavebního povolení na stavbu: polyfunkční objekt na ulici N. v L. Stavba zahrnuje ve 3. nadzemním podlaží mimo jiné bytovou jednotku 1+KK. Stavební úřad v rámci svého rozhodnutí stanovil podmínky pro umístění stavby a podmínky pro provedení stavby. Rovněž se stavební úřad vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí k námitkám podaným ze strany stěžovatelů. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku p.č.st. X1, jehož součástí je rodinný dům č.p. X2, který přímo sousedí s polyfunkčním objektem.
2. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že usnesení Krajského úřadu Pardubického kraje, odbor majetkový, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 14. 9. 2016 č. j. KrÚ-50637/98/2016/OMSŘI/lVlV-5, kterým byla účastníkům řízení stanovena lhůta k možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nebylo řádně doručeno stěžovatelce A. H. a původnímu účastníkovi řízení, panu J. H., a to za situace, kdy v daném období byl pan J. H. již těžce nemocen a hospitalizován s rakovinou, na niž posléze zemřel. Předmětné usnesení totiž mělo být doručeno právnímu zástupci účastníků řízení, neboť oba byli v té době zastoupeni právním zástupcem. Nejvyšší správní soud připustil, že se jednalo o pochybení, nicméně shodně jako Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka nahlížela do spisu bezprostředně před vydáním rozhodnutí v odvolacím řízení, přičemž od té doby nebyly již do spisu pořízeny a založeny jiné podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za podstatné, že stěžovatelé byli fakticky o možnosti seznámení se s podklady srozuměni, byť nesprávnou procesní cestou. To však stěžovatelé pokládají za nedostatečné.
4. Další námitka stěžovatelů vychází z toho, že požadovali provedení důkazu v podobě předložených fotografií a listin, neboť se jednalo o důkazy přímo související s uplatněnými žalobními body. Soud tedy důkazy měl provést a tuto skutečnost uvést v odůvodnění rozsudku, případně měl provedení důkazů odmítnout a tento postup v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnit. Ani jedno však podle stěžovatelů krajský soud neučinil a s předloženými důkazy se nijak nevypořádal. I s touto námitkou stěžovatelů se však vypořádal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud (bod 35 napadeného rozhodnutí), když poukázal na protokol z jednání dne 28. 3. 2018, svědčící o tom, že krajský soud fotografie založil do spisu a další dokazování se rozhodl neprovádět. Je tedy zřejmé, že důkazy předložené při jednání soud provedl a k dalšímu dokazování již nepřistoupil. Takto se tedy podle Nejvyššího správního soudu krajský soud řádně s důkazními návrhy stěžovatelů vypořádal.
5. Dále stěžovatelé shledávají zásah do svých práv i v postupu správního orgánu, který pořídil fotodokumentaci, která se stala součástí správního spisu, a to bez účasti stěžovatelů, jako účastníků řízení, navíc v domě, který náleží do jejich spoluvlastnictví. Fotodokumentace tedy měla být podle stěžovatelů pořízena do jisté míry svévolně a zjevně účelově. Účelovost pořízené fotodokumentace se stěžovatelé snažili prokázat při soudním jednání, kdy Krajskému soudu předložili množství jiných fotografií, vč. grafického znázornění změny poměrů po plánované výstavbě polyfunkčního objektu, z nichž je zcela zřejmé, k jak zásadnímu odnětí výhledu výstavbou polyfunkčního objektu dojde.
6. Stěžovatelé též opakují svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, že důsledkem jimi napadané stavby je odnětí dosavadního výhledu z domu stěžovatelů, ztráta soukromí stěžovatelů, rapidní zhoršení proudění vzduchu směrem k lodžii stěžovatelů a s tím související nepřiměřené snížení ceny nemovitosti stěžovatelů, neboť správní orgány ve správním řízení, resp. soudy v navazujícím soudním řízení, neposkytly stěžovatelům ochranu jejich vlastnického práva tím, že výstavbu polyfunkčního objektu povolily, resp. že ze strany soudů nedošlo k následnému zrušení rozhodnutí správních orgánů. Poté pak v ústavní stížnosti rozsáhle polemizují s argumentací obecných soudů k této otázce.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé opakují své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jejich námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelů na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ani nereagují na argumenty Nejvyššího správního soudu, jimiž jejich argumentaci vyvrací (viz například popsanou reakci výše v bodě 4 tohoto usnesení). Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do hodnocení obecných soudů, které není ani excesivní, ani neodůvodněné. Obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi námitkami stěžovatelů a vypořádaly se s nimi způsobem, který nemá žádných deficitů na úrovni ústavní i zákonné ochrany práv stěžovatelů. S ohledem na tento pečlivý soudní přezkum nelze shledat ani neústavnost napadených správních rozhodnutí.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu