ECLI:CZ:US:2019:2.US.216.19.1
sp. zn. II. ÚS 216/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Zetkové, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti III. části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 122/2017-525 ze dne 26. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost před soudem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Lounech rozsudkem č. j. 7 C 9/2011-403 ze dne 12. 9. 2016 vyhověl stěžovatelčině žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v k.ú. Lubenec, zamítl vzájemný nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 366.455 Kč (tzv. širší vypořádání), uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce 400.000 Kč na vypořádací podíl a nahradit náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto odvolací soud, rozsudkem č. j. 10 Co 122/2017-525 ze dne 26. 9. 2018 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, resp. pouze změnil výši vypořádacího podílu na 475.000 Kč, upravil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stížností napadený výrok III. rozsudku odůvodnil úsudkem, že stěžovatelka v závěrečném návrhu požadovala v rámci vypořádání spoluvlastnictví zaplacení částky 700.000 Kč (dle znaleckého posudku Ing. Zusky) a vedlejší účastník se domáhal, aby mu byla uložena povinnost k zaplacení pouze částky 130.000 Kč. Čistě matematicky uzavřel, že při určení výše částky vypořádání 475.000 Kč žádný z účastníků neměl v řízení takový úspěch, který by odůvodňoval, byť částečnou, náhradu jeho nákladů.
3. Stěžovatelka připomíná, že v odvolacím řízení soud ve věci samé jednal o odvolání vedlejšího účastníka. Ona pouze požadovala zohlednění nového znaleckého posudku a zvýšení vyplacené částky v souladu s ním. Protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, stěžovatelka se domnívá, že byla zcela úspěšná v návrhu na zrušení spoluvlastnictví i způsobu vypořádání, jakož i v otázce tzv. širšího vypořádání (odvolání vedlejšího účastníka proti těmto výrokům nebylo vyhověno). Vedlejší účastník byl naopak zcela neúspěšný. Izolovaný matematický výpočet je podle stěžovatelky odtržený od rozsahu sporu a celkového úspěchu ve věci, přičemž se soud s konkurencí dvou znaleckých posudků řádně nevypořádal. Stěžovatelka spatřuje nesprávnost v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok III.) před odvolacím soudem. Jakožto zcela úspěšná měla stěžovatelka právo na náhradu nákladů oproti neúspěšnému vedlejšímu účastníkovi. Dále se stěžovatelka odvolala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1236/07, podle nějž hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04, podle nějž ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.
7. V posuzovaném případě odvolací soud vysvětlil, proč se v odvolacím řízení rozhodl nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. V takovémto vysvětlení neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Výhrady stěžovatelky směřují spíše do nesprávného použití podústavního práva či skutkových zjištění při rozhodování o náhradě nákladů řízení, tato posouzení (skutkového stavu a obsahu podústavního práva) však Ústavnímu soudu nenáleží.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu