ECLI:CZ:US:2019:2.US.217.19.1
sp. zn. II. ÚS 217/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 2502/2017-154, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 38 C 13/2016-65, o žalobě podané proti České republice - Ministerstvu vnitra (dále též jen "ministerstvo" či "žalovaný"), jíž se stěžovatel domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena jednak nesprávným úředním postupem [spočívajícím v průtazích a nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace ze dne 2. 3. 2015 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím") vyřizované Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy jako povinným subjektem a Ministerstvem vnitra jako odvolacím orgánem] ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), a jednak porušením práva na ochranu občanské cti a dobré pověsti postupem povinného orgánu a jeho ředitele, a to tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost písemně se do 15 dnů od právní moci rozsudku stěžovateli omluvit za nesprávný úřední postup Policie České republiky při vyřizování shora uvedené žádosti o poskytnutí informace. Soud dále rozhodl (výrok III.), že průtahy a nepřiměřenou délkou předmětného řízení bylo porušeno základní právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. jeho základní právo na svobodu projevu a na vyhledávání a šíření informací garantované čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny. Ve zbývající části (výroky II., IV. a V.), v níž se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 150.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, byla žaloba zamítnuta.
3. Jak plyne ze shora uvedeného, předmětem řízení u obecných soudů byl tvrzený nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informací, a dále též porušením jeho práva na ochranu občanské cti a dobré pověsti (dle názoru stěžovatele bylo toto právo porušeno opakovanými a bezdůvodnými slovními urážkami a nepodloženými slovními útoky obsaženými v rozhodnutích Policie České republiky) podle ustanovení §31a zákona o odpovědnosti státu. Jak vyplývá z rozsudku obvodního soudu, řízení o poskytnutí informací bylo zahájeno žádostí stěžovatele ze dne 2. 3. 2015, přičemž informace, vztahující se k policejní silniční kontrole proběhnuvší dne 24. 8. 2012, byly zástupci stěžovatele doručeny dne 7. 1. 2016. Vyhovujícímu rozhodnutí o poskytnutí informací předcházela celkem tři částečně odmítavá rozhodnutí, jež byla k odvolání stěžovatele zrušena Ministerstvem vnitra.
4. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 51 Co 421/2016-120, rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.). Ve zbývající části odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že výsledek správního řízení o poskytnutí informací nezasahuje do soukromoprávních záležitostí žadatele a nedopadá na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel, který neprokázal vznik nemajetkové újmy, tak dle městského soudu "nemůže mít právo ani na omluvu za dlouhotrvající nepřiměřené řízení". Dle odvolacího soudu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací nedošlo ani k zásahu do osobnostních práv, neboť stěžovatelem namítané nepodložené a urážlivé výroky nepřekročily meze pravidel slušnosti, "přičemž za toliko nevhodnou formu zvolenou v odůvodnění se již fakticky žalovaná strana [stěžovateli] omluvila, a to v samotném odůvodnění prvního zrušujícího rozhodnutí vydaného žalovanou."
5. Dovolání stěžovatele směřující proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje názor Nejvyššího soudu, a jeho prostřednictvím též soudu městského, že na správní řízení o poskytnutí informací nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tedy ani principy formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (zejména vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení). Namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývá, že právo na informace je právem civilním v intencích čl. 6 odst. 1 Úmluvy (stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek ve věci Shapovalov proti Ukrajině ze dne 31. 7. 2012, stížnost č. 45835/05, bod 49), z čehož dovozuje, že měla být uplatněna zmíněná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání posoudil nesprávně a formalisticky, čímž mu odepřel základní právo na přístup k soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může rozhodnout obvykle bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně uvádí, že se přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v minulosti již opakovaně zabýval [základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Účelem institutu zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, eventuálně vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jedná se tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, představující jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 18 (N 140/82 SbNU 243)].
10. Konstantní judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že při rozhodování o nárocích plynoucích z článku 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ze dne 6. 11. 2012). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].
11. Ústavní soud zároveň v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ze strany obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
12. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že dle shora citované judikatury ESLP představuje právo na přístup k informacím občanské právo v intencích čl. 6 odst. 1 Úmluvy, současně je však nutné zdůraznit, že z rozhodovací praxe téhož soudu plyne, že průtahy ve správním řízení jsou zohledňovány pouze v souvislosti s navazujícím soudním řízením (srov. rozsudek ve věci Kiurkchian proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, stížnost č. 44626/98, bod 51 a zde uvedená související judikatura; všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int). Právo na přiměřenou délku správního řízení, bez vazby na soudní přezkum, však nepochybně vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 173/01 ze dne 7. 1. 2004 (N 2/32 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 696/02 ze dne 13. 11. 2003 (N 133/31 SbNU 189) či nověji nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018]; k jeho porušení však dle Ústavního soudu v aktuálně přezkoumávaném řízení o poskytnutí informací nedošlo.
13. V nyní projednávaném případě je totiž podstatné, že se správní orgány (orgány Policie České republiky) žádostí stěžovatele o poskytnutí informací aktivně zabývaly. Jak plyne z rozsudku obvodního soudu, orgány Policie České republiky ve věci rozhodovaly celkem čtyřikrát, byť byla tři částečně odmítavá rozhodnutí zrušena k odvolání stěžovatele Ministerstvem vnitra. Obvodní soud zjistil pouze dva "relativně nevýznamné" průtahy v řádu několika dnů týkající se porušení povinnosti odvolacího orgánu vydat rozhodnutí ve lhůtě dle ustanovení §16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. s. 8 rozsudku obvodního soudu). Obecné soudy též při posouzení žádosti stěžovatele zhodnotily ve shodě se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 význam předmětu řízení o poskytnutí informací a dospěly k závěru (srov. s. 9-10 rozsudku městského soudu), že vzhledem k tomu, že se tato žádost ze dne 2. 3. 2015 vztahovala k silniční kontrole provedené dne 24. 8. 2012, "již pouhé uplynutí této doby fakticky vylučuje vznik nemajetkové újmy u [stěžovatele] za délku následného řízení." Ústavní soud rovněž nepřehlédl skutečnost, že žádosti stěžovatele bylo vyjma osobních dat kontrolu provádějících policistů a jejich příjmů neprodleně vyhověno, přičemž stěžovatel v řízení před obecnými soudy "ani netvrdil, že by mu nesdělením informací o výši příjmů policistů v letech 2012 až 2014 a dat narození s bydlištěm těchto policistů mohla vzniknout jakákoliv nemajetková újma." Na těchto závěrech, odůvodňujících zamítnutí stěžovatelovy žaloby, Ústavní soud nespatřuje nic ústavně nekonformního.
14. Prostor pro kasační zásah neshledal zdejší soud ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Ústavní soud tedy respektuje ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť z jeho odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohlo být dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a bylo třeba je odmítnout.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu