ECLI:CZ:US:2012:4.US.2190.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2190/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 208/2011-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. 55 Co 27/2010-79 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2009 č. j. 11 C 63/2009-45 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 100 000 Kč.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 63/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu - průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2003. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 9 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Soud neměl pochyb o tom, že celková délka řízení, které dosud nebylo skončeno, je nepřiměřená; po přihlédnutí a vyhodnocení konkrétních okolností případu soud vzhledem k dosavadní době řízení dospěl k závěru, že stěžovatel by měl právo na zadostiučinění v základní částce 90 000 Kč. Tuto částku soud snížil o 20 % s ohledem na složitost věci, o 40 % z důvodu jednání stěžovatele, který se na vzniklých průtazích významnou měrou podílel, a o dalších 30 % s ohledem na poměrně nízký význam předmětu sporu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, neboť učiněná skutková zjištění i přijaté právní závěry považoval za správné a ztotožnil se s nimi; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl soudu prvního stupně, že částku představující základní hodnotu zadostiučinění snížil o 90 %, aniž by vysvětlil, jak k výši jednotlivých procentních sazeb dospěl. Podle stěžovatele je soud stanovil libovolně a jeho závěr o procentní modifikaci základního zadostiučinění tak nelze přezkoumat. Výši přiznaného zadostiučinění stěžovatel nepovažuje za přiměřenou a s poukazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 192/11 a sp. zn. I. ÚS 1236/11) má za to, že za přiměřené lze považovat zadostiučinění v takové výši, která odpovídá minimálně 45 % základního zadostiučinění.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit jak existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tak i poskytnout zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice (ne)přiměřenosti doby řízení není obecně určitelná, existují však kritéria, kterými lze celkovou délku poměřit. Jsou to především celková délka řízení, složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci, význam předmětu řízení pro poškozeného.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů při poměřování celkové délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2003 z těchto kritérií vycházely a právní normu s relativně neurčitým pojmem ("přiměřená" lhůta) vymezily a interpretovaly v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu; s jistou přípustnou mírou volnosti při uvážení o rozsahu snížení základní částky dospěly k procentnímu vyjádření, jež bylo ekvivalentem pro výši peněžního zadostiučinění. Takový postup Ústavní soud připouští, a byť by i mohl mít na hodnocení jednotlivých okolností případu vlastní náhled, postup a rozhodnutí obecných soudů respektoval, neboť o relevantní nesprávnost při stanovení výpočtové metody, tedy situaci, ve které by soudem dosažené závěry nemohly být do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu - vůbec - zařazeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149), v projednávané věci nešlo. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že odůvodnění soudu o rozsahu procentního vyjádření mohlo být propracovanější, nicméně i za dané situace lze konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle limitů pro ústavně právní přezkum obstála.
Pokud jde o řízení o dovolání, občanský soudní řád umožňuje dovolacímu soudu posoudit podmínky přípustnosti dovolání a odmítnout je bez nařízení ústního jednání. Je-li dovolání účastníka řízení, opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl v konkrétní věci k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla takové rozhodnutí akceptuje. Úvahu Nejvyššího soudu v tomto směru nepřezkoumává, neboť je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou zásadně významnou právní otázku. Pokud stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen (na základě úvahy dovolacího soudu, nikoliv úvahy stěžovatele) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl Ústavní soud vytknout Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu