ECLI:CZ:US:2019:2.US.2170.19.1
sp. zn. II. ÚS 2170/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Všetečkou, LL.M., advokátem, sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2019 č. j. 14 Co 13/2019-147, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a M. O., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, dále právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na svobodu pobytu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh, v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 14 Co 13/2019-147 z důvodu, aby byl zachován současný stav péče o nezletilou dceru L., a to až do doby rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti.
3. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 52 P 61/2018 se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh matky nezletilé L. R. - M. O. - o nahrazení souhlasu otce, kterým se domáhala, aby soud udělil souhlas (matce nezletilé) se změnou bydliště nezletilé z České republiky do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Dále s podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu nezletilé L. na adrese L., Velká Británie a s podáním přihlášky nezletilé L. na školu X na adrese L.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2018 č. j. 52 P 61/2018-81 zamítl návrh matky. O nákladech řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Skutková zjištění okresního soudu převzal krajský soud jako správná a doplnil dokazování o oddací list předložený matkou a znalecký posudek PhDr. Libora Pytla ze dne 18. 2. 2019. Krajský soud shora označeným rozsudkem dospěl k jinému právnímu závěru a změnil rozsudek okresního soudu tak, že nahradil souhlas otce a neshledal žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Krajský soud v rozsudku poukázal na §877 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") a uvedl, že pokud se rodiče nedohodnou v záležitosti, která je významná pro dítě, je třeba, aby k návrhu rodiče rozhodl soud v souladu se zájmem nezletilého dítěte.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal zejména na skutečnost, že změnou bydliště by došlo k ohrožení emočního vývoje nezletilé L. i jejích zájmů a práv stěžovatele jako otce na pravidelný styk s nezletilou. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, nevyplývá z něj, jak hodnotil závěry znalce, neřešil, jakým způsobem bude probíhat styk otce s nezletilou a nesledoval nejlepší zájem dítěte, zachování rodinných vazeb, když matka se s dcerou hodlá přestěhovat z České republiky do zahraničí. Krajský soud měl porušit základní práva stěžovatele tím, že nevzal v úvahu názor opatrovníka, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu i závěry znaleckého posudku o ovlivnění přání dcery dospělými. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatel považuje za citelný zásah do rodičovské odpovědnosti, který se blíží k jeho vyloučení, aniž by byly dány mimořádně závažné okolnosti. Nesleduje nejlepší zájem nezletilého dítěte a osobní styk s nezletilou nemůže být nikdy nahrazen prostřednictvím moderních komunikačních technologií. Poukázal na rozpor rozhodnutí i s judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje sledování nejlepšího zájmu nezletilého dítěte (nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, I. ÚS 3296/17, III. ÚS 2298/15, II. ÚS 3765/11, II. ÚS 838/07, IV. ÚS 1921/17, I. ÚS 2996/17 atd.). Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za svévolné, v rozporu se zájmem nezletilé dcery, odůvodňujícím legitimním zájmem nemůže být následování matky k manželovi, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); či nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, zejména body 34-37 a body 42-45].
9. Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudu o nahrazení souhlasu otce ve věci změny bydliště, trvalého pobytu a podání přihlášky na školu nezletilé L. Zákonná úprava §858 občanského zákoníku především předpokládá dohodu rodičů v záležitostech, které jsou pro dítě významné. Nedohodnou-li se rodiče, rozhodne soud (na návrh rodiče). Uvedené ustanovení tedy nezakazuje jednomu z rodičů změnit nezletilému místo bydliště, nesmí tak však učinit bez souhlasu druhého rodiče. Nedojde-li k dohodě rodičů, mají právo obrátit se na soud s žádostí o rozhodnutí; řízení o neshodě rodičů je výlučně návrhové.
10. Významným aspektem v posuzované věci je skutečnost, že nezletilá L. byla pravomocným rozhodnutím soudu svěřena do péče matky, která nezletilou po všech stránkách řádně zabezpečuje, pečuje o ni, je mezi nimi silná citová vazba. Nezletilá sdílí osud se svoji matkou, která je pro ni nejbližší vztahovou osobou, jak vyplynulo ze závěru znaleckého posudku. Nezletilá L. je dítětem rozumově vyspělým a jednoznačně vyslovila přání žít s matkou v L. Nezletilá má silnou citovou vazbu i k otci a jeho širší rodině i rodině matky, s kterou se stýká. Krajský soud v nyní posuzované věci poukázal primárně na to, že matka otci ve styku s nezletilou nebránila, v tomto směru nikdy neprobíhalo ani žádné soudní řízení, styk otce s nezletilou se vždy realizoval na základě mimosoudní dohody rodičů. Krajský soud vzal v úvahu, že matka se do ciziny nestěhuje účelově, aby otci bránila ve styku, ale aby žila ve společné domácnosti se svým manželem. Matka současně deklarovala, že je ochotna nezletilou ke styku s otcem vozit, je pravděpodobné, že nebude styk probíhat tak v častých intervalech jako dosud, ale může být v pravidelném kontaktu s otcem prostřednictvím moderních telekomunikačních prostředků a sociálních sítí. Ve věci rodičovské zodpovědnosti a úpravy styku, pokud rodiče neuzavřou mimosoudní dohodu, mají možnost se obrátit na soud, aby rozhodl.
11. Ústavní soud přisvědčil námitce stěžovatele v ústavní stížnosti, že je v zájmu nezletilé L., aby byla v péči obou rodičů, je-li svěřena do péče matky, měl by být umožněn široký styk s otcem. Pokud stěžovatel argumentuje zejména vzdáleností místa "nového" bydliště v zahraničí, je zřejmé, že se osobní styk otce s nezletilou nebude realizovat tak často jako doposud a situace stěžovatele nebude jednoduchá, ale je řešitelná. Námitka stěžovatele, že krajský soud se nezabýval, jakým způsobem bude upraven styk stěžovatele s nezletilou dcerou, není důvodná, protože stěžovatel se dosud v soudním řízení ani nedomáhal úpravy styku s nezletilou L. a rodiče realizovali mimosoudní dohodu.
12. Ústavní soud shrnuje, že krajský soud důkladně posoudil všechny provedené důkazy, včetně změny rodinného stavu matky a doporučení znalce, a změnil rozhodnutí okresního soudu. Rozhodnutí krajského soudu nepostrádá zákonný základ a je odpovídajícím způsobem, i když stručně odůvodněno dle §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud neshledává zjevné prvky svévole a považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve světle výše uvedených závěrů za ústavně konformní.
13. Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím krajského soudu upraveny. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a nezletilou L., do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyla poškozována nezletilá, která má k oběma velmi silný citový vztah.
14. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána přiléhavou.
16. Co se týče návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu