ECLI:CZ:US:2019:2.US.2173.18.1
sp. zn. II. ÚS 2173/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky CARDI, spol. s r. o., se sídlem Lindavská 781, Praha 8, právně zastoupené JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4884/2017-156, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. 4 Co 171/2016-111 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016 č. j. 37 C 12/2015-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka jako žalobce podala dne 18. 11. 2014 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, návrh na vklad vlastnického práva k pozemku specifikovaném v návrhu do katastru nemovitostí ve svůj prospěch podle kupní smlouvy uzavřené dne 7. 3. 2002 mezi ní jako kupující a Družstvem LIBAGRO jako prodávajícím.
3. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015 č. j. V-19356/2014-209 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovaný vklad nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí, konkrétně že je v kupní smlouvě uvedena výměra převáděného pozemku 1 117 m2, přestože jeho současná výměra činí 1 128 m2, že ke změně došlo v rámci řízení Z-9453/2014-209, kdy katastrální úřad z úřední povinnosti sloučil stavební parcely a že ve smlouvě se převádí pozemek, který již neexistuje, neboť pozemek parc. č. st. má ke dni podání návrhu na vklad jiné geometrické a polohové určení než ke dni uzavření smlouvy.
4. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 20. 2. 2015 se stěžovatelka domáhala, aby bylo jejímu návrhu na vklad vlastnického práva vyhověno. Krajský soud v Praze žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 93 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupila, že kupní smlouva mezi účastníky tak byla v souladu s §48 odst. 2 občanského zákoníku, tj. s účinky ex tunc, zrušena, a že proto stěžovatelce nesvědčí žádný titul, jenž by byl způsobilým podkladem pro vklad jejího vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí.
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že důvodem, pro který nelze povolit navrhovaný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, jsou především skutečnosti zohledněné v napadeném rozhodnutí katastrálního úřadu, neboť předmětem kupní smlouvy je jiný pozemek, než ke kterému je navrhován vklad. Správným odvolací soud shledal i závěr soudu prvního stupně, že je dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru [§17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona], jelikož předmětná kupní smlouva ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným právním jednáním.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným touto ústavní stížností odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že je zde dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru protože stěžovatelka od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupila, a tato kupní smlouva tak ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným "právním jednáním", který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), dovolatelka uvádí pouze námitky, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek předkládaných dovolatelkou, vztahujících se k závěru odvolacího soudu, že vklad vlastnického práva stěžovatelky k předmětnému pozemku není odůvodněn obsahem vkladové soukromé listiny, neboť předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 je jiný předmět práv (jiná nemovitá věc), než ke které je vklad vlastnického práva v projednávané věci navrhován, tak za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí. Proto je dovolání nepřípustné jako celek.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neposkytly ochranu jejím vlastnickým právům a postupovaly v řízení formalisticky bez zájmu zjistit skutkový stav. Soud prvního stupně neprovedl důkaz navržený stěžovatelkou, a sice znalecké zkoumání pravosti údajného odstoupení od smlouvy, tedy jediný možný důkaz, který mohl vést k prokázání tvrzení stěžovatelky. Důsledkem postupu obecných soudů je tak pouze sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti vůči stěžovatelce.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud shora uvedené vady v jejich rozhodování neshledal a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Civilní soudy však zaujaly ve věci stěžovatelky v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu