ECLI:CZ:US:2019:2.US.2177.19.1
sp. zn. II. ÚS 2177/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. 4 Tdo 300/2019-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 8 To 80/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2018 sp. zn. 47 T 1/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením zamítl. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. Namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch a obecné soudy přijaly skutkovou verzi pro stěžovatele nejvíce přitěžující. Stěžovatel se domnívá, že je-li způsobena smrt, měl by být závěr o spáchání vraždy až poslední možností po vyloučení ostatních méně závažných trestných činů. Stěžovatel dále popírá, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém, a na podporu svého tvrzení vyvrací obecnými soudy učiněný závěr o způsobu střelby a poukazuje na procesní nedostatky při jednotlivých procesních úkonech. Závěrem zdůrazňuje, že neměl v úmyslu poškozeného zasáhnout, nýbrž pouze zastrašit. Poškozený ho dle přesvědčení stěžovatele v noci přepadl, v důsledku čehož měl četná zranění na těle; jednání poškozeného stěžovatel hodnotí jako trestný čin loupeže. Během útoku se cítil dezorientován a ohrožen. S ohledem na uvedené skutečnosti mělo být jednání stěžovatele posouzeno jako usmrcení z nedbalosti, maximálně jako zabití. Stěžovatel dále namítá, že byla porušena zásada kontradiktornosti, neboť nalézací soud zamítl téměř veškeré důkazy navržené obhajobou. Stěžovatel rovněž rozporuje svědecké výpovědi rodiny poškozeného.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž zásadně nepřísluší přehodnocování provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu a zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy řádně odůvodnily svá skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o vině stěžovatele, jakož i neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za udržitelný. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich skutkovými a právními závěry.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu