ECLI:CZ:US:2019:2.US.2188.19.1
sp. zn. II. ÚS 2188/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem Nad Vinicí 494, Statenice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2019 č. j. 12 To 115/2019-12844 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 4. 2019 č. j. 2 T 47/2014-12822, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu §72 a násl. zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je obviněným v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 2 T 47/2014 pro zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že vědomě nesprávně vykazoval zdravotní péči, čímž měl zainteresovaným zdravotním pojišťovnám způsobit škodu.
3. V rámci hlavního líčení dne 11. 4. 2019 vznesl stěžovatel námitku podjatosti předsedkyně senátu okresního soudu, JUDr. Václavy Markové (dále jen "předsedkyně senátu"). Podjatost předsedkyně senátu vůči věci i obhajobě měla být patrná ze způsobu, jímž vedla řízení. Především pak rozporoval způsob, jímž předsedkyně senátu reagovala na neurčitou odpověď obhájkyně stěžovatele na její dotaz adresovaný stranám při hlavním líčení konaném dne 4. 4. 2019, zda souhlasí se čtením protokolů z hlavního líčení dle §219 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Předsedkyně senátu totiž s ohledem na námitku existence průtahů v řízení uplatněnou stěžovatelem v odvolacím řízení upozornila obhájkyni na existenci ustanovení §39 odst. 3 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je jedním z faktorů určujících druh a výměru trestu též posouzení toho, zda řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž v tomto kontextu se přihlíží mj. k míře, jíž se na průtazích podílel pachatel trestného činu. Dále měl stěžovatel mj. za to, že předsedkyně senátu postupovala svévolně až zlovolně při stanovení termínů hlavního líčení. Z těchto skutečností stěžovatel dovodil, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda předsedkyně senátu není podjatá ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu a tato by měla být z projednávání jeho věci vyloučena.
4. Okresní soud o návrhu stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že předsedkyně senátu není z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že předsedkyně senátu nemá - kromě své profesní zainteresovanosti - žádný vztah ke stěžovateli ani k projednávané věci. V řízení postupuje objektivním, transparentním a přezkoumatelným způsobem, který je zrcadlen spisovým materiálem a jednání soudu je též zaznamenáváno záznamovým zařízením. Námitka podjatosti je založena čistě na stěžovatelově subjektivním a nesouhlasném vnímání trestního řízení. Předmětné poučení předsedkyně senátu nelze vnímat jako nepřípustnou výhružku, že bude-li stěžovatel realizovat svá procesní práva, bude mu to připočteno k tíži. Stěžovatel měl právo svobodně se rozhodnout, zda bude s přečtením protokolů souhlasit, a toto právo ostatně též prostřednictvím své obhájkyně realizoval. Tuto argumentaci stěžovatele - stejně jako námitku svévolného, resp. šikanózního stanovování termínů hlavních líčení - okresní soud odmítl akceptovat, neboť ji považoval za subjektivistickou a ryze účelovou. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou Krajský soud v Hradci Králové svým ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť taktéž dospěl k závěru, že neexistují žádné skutečnosti zdůvodňující závěr o podjatosti předsedkyně senátu, která vůči obhajobě postupovala zcela neutrálně.
5. Obě tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v jeho trestní věci nerozhoduje nezávislý a nestranný soud. Jak okresní, tak krajský soud se přitom s jím vznesenou námitkou podjatosti předsedkyně senátu vypořádaly zcela nedostatečně a povrchně. Konečně stěžovatel uvedl, že se svou ústavní stížností nečekal, až bude v jeho trestní věci vydáno konečné rozhodnutí, neboť tento postup by nebyl ekonomický.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013].
8. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.
9. S ohledem na skutečnost, že trestní řízení ve věci stěžovatele nebylo napadenými rozhodnutími skončeno a stěžovatel se může v rámci tohoto řízení domoci nápravy jím tvrzených procesních vad, Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici. Ústavní stížnost proto dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj