ECLI:CZ:US:2019:2.US.2223.19.1
sp. zn. II. ÚS 2223/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Plecité, právně zastoupené Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Mírové nám. 207/34, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 14 Co 250/2018-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem rozhodl odvolací soud k odvolání žalobce, že se rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ve výroku II. mění tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost zaplatit žalobci 31 281,12 Kč s přísl., a dále jí uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
3. V dané věci se žalobce krom jiného domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení 31 281,12 Kč s přísl. spočívajícího v bezprávném užívání jeho nezastavěného pozemku sportoviště a rekreační plochy p. č. X v k. ú. Doksy u Máchova jezera, který obklopuje většinu rekreačních chatek stěžovatelky, které mají charakter trvalé stavby. Soud prvního stupně žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by stěžovatelka využívala a získala majetkový prospěch z užívání tohoto pozemku žalobce. Proti žalobě stěžovatelka namítala, že se jedná o veřejný prostor ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně dospěl v tomto ohledu ke skutkovému závěru, že předmětný pozemek žalobce je volně přístupný kdykoliv a komukoliv bez omezení. Odvolací soud pak bez dalšího dokazování převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní posouzení, nicméně jeho rozsudek změnil.
4. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i v nesprávném postupu odvolacího soudu spočívajícím ve změně rozsudku soudu prvního stupně.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. V nyní projednávané věci jde o částku ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V daném případě pak případný kasační zásah není možný také proto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Její ústavní stížnost je pouhou polemikou s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu; je tak zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu