ECLI:CZ:US:2019:2.US.2254.18.1
sp. zn. II. ÚS 2254/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Iva Fialy, právně zastoupeného Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 3933/2017-225, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016 č. j. 3 Co 131/2015-185 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015 č. j. 32 C 171/2012-129, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2015 č. j. 32 C 171/2012-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně chráněná práva podle čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl v minulosti jednatelem společnosti Sportareál Praha - Satalice, jejímž zakladatelem a jediným vlastníkem je Městská část Praha - Satalice (dále jen "městská část"). Z důvodu neutěšené finanční situace jmenované společnosti si městská část nechala společností SPICA AUDIT s. r. o. (dále jen "auditorská společnost") vypracovat forenzní audit. Auditorská společnost konstatovala, že v čase, kdy byl stěžovatel jednatelem společnosti Sportareál, došlo k celé řadě pochybení, jejichž důsledkem byla nezanedbatelná finanční ztráta na straně uvedené společnosti. Dále je konstatováno, že stěžovatel jako jednatel nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře.
3. Jelikož stěžovatel se závěry obsaženými ve forenzním auditu nesouhlasil, podal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu osobnosti (§11 již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), prostřednictvím níž se domáhal po městské části a auditorské společnosti omluvy za údajně vadně zpracovaný forenzní audit obsahující nepravdivé výroky. Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, dle níž je městská část povinna doručit stěžovateli písemnou omluvu (výrok I), zamítl žalobu, podle které je městská část povinna zajistit na své náklady text omluvy v periodiku Satalický zpravodaj - občasník a vyvěsit jej na úřední desce (výrok II), zamítl žalobu, dle níž je městská část povinna prostřednictvím svého starosty přednést text omluvy na zasedání zastupitelstva (výrok III), zamítl žalobu, dle níž je auditorská společnost povinna doručit stěžovateli písemnou omluvu (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Opravným usnesením opravil výrok V. tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit každému ze žalovaných náklady řízení ve výši 30 492 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu ve výrocích I, II, III a IV a změnil ve výroku V tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit na nákladech řízení městské části částku 23 716 Kč a auditorské společnosti částku 25 591 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I), neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jakožto jedné z obligatorních náležitostí ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Dále Nejvyšší soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit městské části a auditorské společnosti náhradu nákladů dovolacího řízení (výroky II a III).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a blíže nespecifikovanými právy dle čl. 10 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že obecné soudy dospěly k vadným zjištěním a dopustily se řady procesních pochybení, zejména nenechaly zpracovat stěžovatelem požadovaný revizní znalecký posudek, neprovedly další stěžovatelem navrhované důkazy a neumožnily mu dostatečné se vyjádřit k věci. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele je z drtivé části tvořena doslovnými citacemi obsáhlých pasáží stěžovatelovy žaloby, odvolání a dovolání.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a obsah stěžovatelova dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná (ve vztahu k napadeným rozsudkům městského a vrchního soudu) a zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu).
6. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna Ústavní soud konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (tj. stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom dle citovaného stanoviska nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Z obsahu přiloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo vymezení přípustnosti dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.) skutečně nelze považovat za řádné. Byť je text dovolání obsáhlý, stěžovatel v něm vůbec nevymezuje, které ze čtyř zákonných kritérií přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. mělo být naplněno, a pouze brojí proti skutkovým zjištěním a závěrům nižších soudů. Navíc nelze přehlédnout, že i v dovolání stěžovatel pouze citoval rozsáhlé pasáže žaloby a odvolání, aniž by nabídl jakoukoli ucelenou právní argumentaci nebo alespoň jeden odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, který by byl s to podpořit stěžovatelovo přesvědčení o přípustnosti jeho dovolání. Jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nezbytné považovat jeho ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím městského a vrchního soudu za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
9. S ohledem na výše uvedené (viz bod 10 tohoto usnesení) má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, odmítl-li dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. S ohledem na obsah stěžovatelova dovolání a praktickou absenci relevantní právní argumentace v něm považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za řádné, ačkoli patří k těm stručnějším. Nejvyšší soud v něm dostatečně srozumitelně a logicky objasnil, na základě jakých úvah dospěl k přesvědčení, že stěžovatelovo dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Napadené usnesení nevykazuje ani známky svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu