ECLI:CZ:US:2019:2.US.229.19.1
sp. zn. II. ÚS 229/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 1 T 81/2014, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2018, č. j. 7 To 317/2018-860, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s porušením čl. 90 Ústavy a současně došlo k porušení práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Věcně se jednalo o zamítnutí žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců.
2. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že v momentě, kdy stěžovatel již trest odnětí svobody vykonává, nebyla žádost o odklad výkonu trestu vůbec aktuální a v této fázi vykonávacího řízení o ní nebylo možné rozhodnout jinak, než zamítavě. Stěžovatel tedy k ochraně svých práv zvolil zcela nevhodné procesní prostředky, tudíž jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nemohlo být již jen z těchto procesních důvodů vyhověno. Navíc, z lékařských zpráv se podává, že se stěžovatel sice delší dobu léčí s problémy gastroenterologického charakteru, nicméně jeho život či zdraví není bezprostředně ohroženo.
3. Stěžovatel namítá, že oba soudy pominuly, že výkon trestu by ohrozil jeho život nebo zdraví, což doložil lékařskými zprávami dokládajícími jeho akutní zánět žlučníku. Stěžovatel dostatečně prokázal, že má každodenní bolesti, před nástupem do vězení byl i hospitalizován. Krajský soud zamítnutí stížnosti odůvodnil tím, že pokud je operace stěžovatele naplánována až na den 4. 11. 2018, nejedná se o operaci urgentní, a proto může být do té doby ve výkonu trestu. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a argumentuje, že zákon v těchto případech hovoří o možnosti ohrožení zdraví odsouzeného, kdy tato možnost u stěžovatele prokazatelně existuje, nikoliv o nutnosti urgentnosti celé situace.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud především uvádí, že ústavní stížnost je pojata velmi kuse a v podstatě rezignuje na jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel totiž pouze polemizuje se závěry obecných soudů stran posouzení vážnosti jeho zdravotního stavu, který by mu údajně neměl dovolovat nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, toto porušení nijak blíže neodůvodňuje. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu však nepřísluší. Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je totiž vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
6. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Z ústavněprávního hlediska nebylo napadeným rozhodnutím možno nic zásadního vytknout a stěžovatel nijak nezpochybnil ani hlavní argument krajského soudu, podle něhož stěžovatel dne 12. 9. 2018 již nastoupil výkon trestu, takže rozhodování o případném odkladu výkonu již není aktuální a stěžovatel měl namísto toho využít možnosti požádat o přerušení trestu nebo o upuštění od jeho výkonu. Veškeré námitky stěžovatele se týkají posouzení jeho zdravotního stavu, což je však oblast, do které Ústavní soud s ohledem na svoje postavení v ústavním systému nehodlá zasahovat.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu