ECLI:CZ:US:2019:2.US.2348.18.1
sp. zn. II. ÚS 2348/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, právně zastoupeného Mgr. Jitkou Ivičičovou, advokátkou se sídlem Bořetická 4097/24, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 1. 2018 č. j. 3 C 29/2016-95 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018 č. j. 49 Co 47/2018-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývá, že napadeným usnesením soudu I. stupně nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. (výrok II), neboť stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stalo se tak opakovaně, neboť původní rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, kterému Krajský soud v Brně nevyhověl a usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění připomenul, že stěžovatel obdržel nedávno vysoké finanční částky, které ovlivnily jeho majetkovou situaci významným způsobem, a to i v současnosti, neboť stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti odůvodňující závěr, že tyto finanční prostředky již byly vyčerpány. Stěžovatel vlastní a spoluvlastní nemovitý majetek a osobní automobil, má příjem, jehož výši sám negativně ovlivnil, není tedy nemajetný.
3. Podle stěžovatele (s odvoláním na nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17) není možné, aby soudy vycházely z příjmů minulých nebo budoucích, ze soudního spisu nevyplývá, že by v době rozhodování obou soudů disponoval nějakou větší finanční částkou. Dále informoval, že z nemovitého majetku nemá žádné příjmy a že tento majetek je exekučně postižen, navíc jde o jeho bydliště. Namítá, že nemůže uhradit soudní poplatek ze sociálních dávek (s ohledem na jejich výši), ani vlastnictví téměř 20 let starého ojetého vozu nemůže vést soudy k závěru, že má prostředky k úhradě soudního poplatku a nákladů na advokáta.
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
5. Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel vede u obecných soudů řadu sporů, v nichž se neúspěšně domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, a nepříznivá rozhodnutí posléze napadá ústavními stížnostmi. Na svá předchozí rozhodnutí v těchto věcech Ústavní soud odkazuje i v nyní posuzované věci a uzavírá, že závěr, že není nemajetný a že u něj nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, koresponduje i závěrům Ústavního soudu v jiných věcech stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 921/18, usnesení ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 2283/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal relevantní pochybení obecných soudů, neboť okresní soud a zejména krajský soud řádně přezkoumaly splnění podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků a nezbytnost ustanovení zástupce, přičemž se držely závěrů učiněných Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu