ECLI:CZ:US:2019:2.US.2375.18.1
sp. zn. II. ÚS 2375/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, právně zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018 č. j. 14 Co 185/2018-260 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2018 č. j. 31 C 48/2013-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tím, že jím měly být porušeny práva stěžovatele dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovateli bylo napadeným usnesením obvodního soudu odejmuto osvobození od soudních poplatků a potažmo mu byl vyměřen soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy totiž neměly za prokázané, že stěžovatel uvedl v žádosti o osvobození od soudních poplatků úplné, pravdivé a přesvědčivé údaje o svých majetkových poměrech. Jelikož proti napadenému usnesení městského soudu není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.], jedná se o konečné rozhodnutí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že s ohledem na jeho - údajně úplným a pravdivým způsobem prokázané - majetkové poměry mu nemělo být odejmuto osvobození od soudních poplatků. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto považuje za excesivní, formalistická a založená na selektivním hodnocení důkazů o majetkových poměrech stěžovatele. Dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho stěžejnými argumenty. Závěrem uvádí, že s ohledem na závažnost pochybení obecných soudů nepovažuje svou ústavní stížnost za bagatelní, a žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení mohou zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. I. ÚS 3821/12 ze dne 25. 11. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 878/18 ze dne 26. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1167/18 ze dne 5. 6. 2018].
8. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].
9. Rovněž je nutno vzít v potaz, že Ústavní soud přistupuje k problematice soudních poplatků velmi zdrženlivě. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu spadá posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků do výlučné působnosti obecných soudů. Jelikož tato rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity porušení základních práv a svobod, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů by mohlo dojít pouze ve zcela výjimečných případech [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017].
10. Pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti je stěžejní, že obecné soudy rozhodovaly v nyní posuzované věci až v době po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Uvedená novela zavedla poplatkovou povinnost i ve vztahu k řízením podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Navzdory přesvědčení stěžovatele o opaku, obecné soudy mohly, resp. měly podle platné a účinné právní úpravy vyměřit stěžovateli soudní poplatek za podání odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
11. Samostatnou otázkou je, zda obecné soudy vyměřily stěžovateli soudní poplatek ve správné výši. Stěžovateli byl vyměřen soudní poplatek za podání odvolání ve výši 2000 Kč, a to "podle položky 22 odst. 2 ve spojení s položkou 3 písm. a) Sazebníku soudních poplatků." Ústavní soud v teoretické rovině souhlasí se stěžovatelem, že obecné soudy mu měly vyměřit soudní poplatek podle jiných ustanovení přílohy k zákonu o soudních poplatcích (dále jen "sazebník poplatků") - nabízí se především úvaha nad možností aplikace položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku poplatků. Ústavní soud nicméně zdůrazňuje, že pokud by obecné soudy tato ustanovení sazebníku poplatků skutečně aplikovaly, stěžovateli by byl vyměřen citelně vyšší soudní poplatek. Pochybení obecných soudů při výpočtu výše soudního poplatku tudíž šlo pouze k prospěchu stěžovatele. Jelikož nedošlo k negativnímu zásahu do práv stěžovatele, Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí.
12. Nakonec se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že jeho skromné majetkové poměry odůvodňovaly, aby byl od soudních poplatků osvobozen v souladu s §138 o. s. ř. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že jeho jediným měsíčním příjmem je invalidní důchod ve výši 6418 Kč; žádný jiný majetek nemá. Jeho měsíční výdaje tvoří nájemné ve výší 6500 Kč (které hradí osobě blízké, s níž sdílí společnou domácnost), srážky z invalidního důvodu ve výši 128 Kč a další drobné výdaje ve výši 19 Kč. Na živobytí mu tudíž každý měsíc zůstane "mínus 229 Kč." Prakticky identické údaje uvedl stěžovatel i před obecnými soudy v prohlášení o majetkových poměrech. Ústavní soud předesílá, že s ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a úzce související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu nepřísluší nahrazovat úvahy obecných soudů stra úplnosti, pravdivosti a přesvědčivosti údajů obsažených v prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele svými vlastními. Rovněž mu nepřísluší hodnotit důvodnost stěžovatelovy žádosti [v podrobnostech viz bod 9 odůvodnění]. S ohledem na svou omezenou přezkumnou pravomoc se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda nejsou napadená rozhodnutí svévolná a zda je obecné soudy odůvodnily ústavně konformním způsobem. S ohledem na tvrzení obsažená v prohlášení o majetkových poměrech stěžovatele nelze mít dle Ústavního soudu za to, že by závěry obecných soudů byly svévolné nebo nelogické. Obecné soudy navíc odůvodnily napadená usnesení dostatečně podrobným (řádným), srozumitelným a koherentním způsobem.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se nezabýval ústavní konformitou usnesení obvodního soudu ze dne 11. 4. 2014 č. j. 31 C 48/2013-43 (příp. navazujících rozhodnutí obecných soudů), jímž bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Pokud by tak Ústavní soud učinil, jednal by ultra petitum - tj. v rozporu se zásadou, že soud nemá jít nad návrhy stran - a v rozporu s §72 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu