ECLI:CZ:US:2019:2.US.2379.19.1
sp. zn. II. ÚS 2379/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Todorova, zastoupeného JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, se sídlem České Budějovice, Dukelská 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 4760/2018-491, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2018 č. j. 7 Co 589/2018-461 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2018 č. j. 28 C 208/2016-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2018 č. j. 28 C 208/2016-420 zamítl žalobu o určení, že stěžovatel je vlastníkem jedné id. 1/2 nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice na LV č. X1 pro obec H., katastrální území Meziluží, a to pozemku parc. č. st. X2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je rozestavěná budova bez čísla popisného, pozemku parc. č. X3 (trvalý travní porost) a pozemku parc. č. X4 (trvalý travní porost). Rozhodl také o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 č. j. 7 Co 589/2018-461 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 4760/2018-491 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není pochyb o tom, že účastníci prováděli stavbu společně a že plánovali, že v ní budou spolu žít, tedy že ji budou spolu užívat (tomu nasvědčují i zmínky v tom smyslu, že stavbu zřizují pro oba, které žalobce interpretuje jako důkaz společného vlastnictví, nicméně stejně tak může jít jen o důkaz o dohodě o společném užívání a nevylučuje to dohodu o pozdější smlouvě o spoluvlastnictví). Ovšem stěžovatel byl v době zřízení stavby ženatý s jinou ženou a měl obavu z toho, že jeho podíl bude součástí společného jmění manželů (že jeho manželka si bude dělat "nároky" na tento podíl). Proto nebyl účastníkem kupní smlouvy ohledně stavebního pozemku a nebyl jako stavebník ani uveden ve stavebním povolení. Ze žaloby, kterou podal ještě bez právního zástupce, se podává, že se účastníci dohodli tak, že "žalovaná se zavázala převést na žalobce ideální polovinu RD po jeho výstavbě, jakož i ideální polovinu" pozemků. I když poté, co stěžovatel udělil plnou moc k zastupování advokátovi, se právní nástupce snažil tuto formulaci, kterou označil za "nešťastnou" napravit, tak stěžovatel i poté uvedl: "...tak my jsme si prostě řekli, že až se rozvedu, tak ty vlastnické vztahy k vystavěnému domu pořešíme". Všechny tyto okolnosti vedly soud ke zjištění, že stěžovatel dohodu o spoluvlastnictví neprokázal. To by ovšem ještě nevylučovalo vznik spoluvlastnictví účastníků ke stavbě v důsledku společné výstavby. Nicméně soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel si až do rozchodu účastníků "nečinil nárok" na určení spoluvlastnického podílu; toto strohé odůvodnění doplnil odvolací soud tak, že "neměl zájem na vzniku spoluvlastnictví, neboť se obával možných nároků své tehdejší manželky v případě rozvodu jejich manželství a vypořádání zaniklého společného jmění manželů". Vzhledem k obsahu spisu a skutečnostem výše uvedeným není tento názor zjevně nepřiměřený; z okolností věci je zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen žalované a že úprava vlastnických vztahů mezi účastníky měla přijít až po rozvodu stěžovatele; k takové úpravě však již nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
4. Stěžovatel uvádí, že se nižší soudy i Nejvyšší soud odchyluje od své ustálené a podrobné judikatury ve věcech spoluvlastnictví stavby vzniklé společnou činností více osob a na rozložení důkazního břemene, na které poukazoval v dovolání stěžovatel. Stěžovatel poukazuje i na vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. I. ÚS 2221/12 v obdobné věci, kde uvedl: "při posuzování právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba primárně vycházet z jejich dohody, a pokud dohoda neexistuje a z okolností případu není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některého z nich, stávají se stavebníci podílovými spoluvlastníky." Stěžovatel má za to, že všechny soudy při svém rozhodování porušily jeho ústavně zaručená základní práva, k tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, kdy při svém rozhodování postupovaly zásadně odlišně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, viní z neakceptovatelné libovůle v nerespektování a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (porušení principů spravedlnosti).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu