ECLI:CZ:US:2019:2.US.2380.19.1
sp. zn. II. ÚS 2380/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Urban Auto s.r.o., se sídlem Šikmá 1504, Most, zastoupené Mgr. Janem Suchomelem, advokátem, se sídlem Jana Masaryka 677/45, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 4. 2019, č. j. 15 C 101/2017-100, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 9 Co 117/2019-110, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principy uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Meritorními rozhodnutími Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo stěžovatelce v pozici žalované uloženo zaplatit žalobkyni (Česká republika - Úřad pro zastupování ve věcech majetkových) celkovou částku 6.562.162 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka iniciovala dovolací řízení, které bylo napadeným usnesením okresního soudu podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku v patnáctidenní lhůtě, stanovené usnesením doručeným právnímu zástupci stěžovatelky dne 22. 3. 2019. Krajský soud v odvolacím řízení rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s otázkou okruhu osob, kterým se doručuje výzva k zaplacení soudního poplatku, přičemž se domnívá, že měla být doručována jak jejímu právnímu zástupci, tak i přímo účastníku řízení podle ustanovení §50b odst. 4 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy povinnost zaplatit soudní poplatek spadá do kategorie "osobní činnosti". Svoji argumentaci opírá především o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 29 Co 61/2014-52, který v civilním řízení aplikuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu zabývající se zastavením řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 238/99, ze dne 24. 1. 2000, nebo nález sp. zn. II. ÚS 377/2000, ze dne 10. 1. 2001).
4. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti posoudil její obsah, nicméně dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, byly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nenalezl žádné ústavněprávní deficity. Se stěžejní námitkou stěžovatelky ohledně povinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku i jí samé se totiž nelze ztotožnit.
6. Předně je nutné zdůraznit, že se nejedná o totožnou situaci, jako ve stěžovatelkou výše uváděných nálezech Ústavního soudu. Nosným důvodem těchto rozhodnutí totiž není nezastupitelnost strany řízení při placení soudního poplatku, nýbrž neexistence opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku v rámci správního soudnictví (srov. §14 zákona o soudních poplatcích). Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 292/01, konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku." Ústavní soud závěr o neopodstatněnosti stěžovatelčiny námitky judikuje, s poukazem na nastíněnou argumentaci, již konstantně (srov. např. usnesení ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3733/18, nebo usnesení ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 590/02). Na tomto závěru nemění nic ani novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., která ostatně do možnosti využít řádného opravného prostředku nikterak nezasáhla.
7. Doručování přímo účastníku řízení, který má v řízení něco osobně vykonat, se vztahuje pouze na konání nezastupitelné, tj. je vázáno na konkrétní schopnosti nebo vlastnosti účastníka řízení (např. jeho výslech nebo dostavení se ke znalci; srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3298/18). Z povahy soudního poplatku přitom nelze přisvědčit ani závěru stěžovatelky, že jeho zaplacení je úkonem nezastupitelným, když může být uhrazen např. zmocněncem účastníka řízení, což je v některých případech i právními předpisy předpokládáno (např. advokátem, k tomu srov. §13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů).
8. V nyní projednávané věci přitom nebylo činěno sporným, že právnímu zástupci stěžovatelky byla výzva řádně doručena a bylo proto pouze mezi ním a samotnou stěžovatelkou, jakým způsobem se informují ohledně průběhu řízení. Pokud stěžovatelka namítá nevypořádání se obecnými soudy s touto námitkou, tak Ústavní soud dodává, že tato námitka předmětem předcházejících řízení nebyla, v důsledku čehož se s ní obecné soudy neměly příležitost vypořádat. Nadto sama stěžovatelka, dle svých vlastních slov, o povinnosti uhradit soudní poplatek věděla, přičemž ho po uplynutí lhůty dne 12. 4. 2019 na pokladně soudu sama uhradila. K takto uhrazenému soudnímu poplatku však již nebylo možno přihlížet (srov. §9 odst. 1 in fine zákona o soudních poplatcích). Postupu obecných soudů při zastavení dovolacího řízení tedy není z ústavněprávního hlediska co vytknout.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná a k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, nedošlo. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu