ECLI:CZ:US:2019:2.US.2392.19.1
sp. zn. II. ÚS 2392/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem Praha 4, Novodvorská 1010/14, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 25. 6. 2019, č. j. 6 C 50/2018-120, za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 7. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující rovněž princip rovnosti účastníků řízení. Dále jím byl údajně porušen princip právní jistoty, zákazu libovůle při výkonu soudní moci a zásada hospodárného vedení soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se podává, že okresní soud zamítl nyní napadaným rozhodnutím návrh stěžovatelky na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003. Stěžovatelka se žalobou po žalovaném M. Moškvanovi domáhá zaplacení částky 25.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné dohody o narovnání uzavřené mezi stěžovatelkou a T. Linhartem, za nějž měl jednat jako zmocněnec právě žalovaný, jehož zájmy však - jak dovodil ve svém pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud - byly rozporné se zájmy zastoupeného. Na základě zmíněné neplatné dohody o narovnání přitom ale stěžovatelka zaplatila k rukám žalovaného uvedenou částku z titulu dluhu vůči T. Linhartovi. V rámci tohoto řízení, vedeného před okresním soudem, stěžovatelka učinila návrh na jeho přerušení, a to do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod shora uvedenou spisovou značkou, když v tomto jiném řízení T. Linhart vymáhá vůči stěžovatelce svou pohledávku a v tomto řízení je rovněž jako předběžná řešena otázka platnosti výše zmíněné dohody o narovnání, resp. otázka důsledků neplatné plné moci z důvodu rozporu zájmech mezi žalovaným a Tomášem Linhartem. Okresní soud nicméně k přerušení řízení nepřistoupil pro nesplnění nezbytných podmínek. Nejeví se totiž obtížným učinit patřičná skutková zjištění a je hospodárnější tuto otázku vyřešit v řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Není podle okresního soudu jisté, kdy se opětovně bude předmětnou otázkou soud znovu zabývat, neboť ve věci nyní bude rozhodovat Nejvyšší soud, a to o případném vrácení soudního poplatku.
3. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
5. Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné situace již např. v usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
6. Ústavní soud pak ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15, ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1925/18).
7. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je totiž rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu přitom nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemění ani přesvědčení stěžovatelky (srov. druhý odstavec shora na straně 4 ústavní stížnosti), že okresní soud si nebude schopen z důvodu obtížnosti otázku důsledků neplatnosti plné moci posoudit sám.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť otázka souběhu dvou řízení, v nichž se posuzují vzájemně související právní otázky, respektive otázka přípustnosti ústavní stížnosti za takové situace, již byla rozhodnutími Ústavního soudu, jak citovány shora, vyřešena a sama o sobě tak není schopna založit přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj