ECLI:CZ:US:2019:2.US.241.19.1
sp. zn. II. ÚS 241/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Josefy Vrzalové, zastoupené Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 27 Cdo 1795/2018-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2017 č. j. 8 Cmo 164/2017-248 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka si je vědoma toho, že napadá ústavní stížností derogační rozhodnutí, jímž její věc není definitivně skončena. Podle stěžovatelky však jde o případ, jímž bylo výrazně zasaženo do jejích práv a navíc ve věci shledává přesah svého vlastního zájmu. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyvodil z obsahu dovolání tři právní otázky, jejichž konečné znění zformuloval sám. Stěžovatelka je přesvědčena, že tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že dovolací soud ve prospěch dovolatele, navíc zastoupeného obligatorně advokátem, vykonstruoval sám přípustnost dovolání, které přitom přípustné nebylo. Podle stěžovatelky k porušení práva na spravedlivý proces došlo ze strany Nejvyššího soudu též tím, že ve věci nerozhodl podle ustanovení §243d o. s. ř., přičemž měl na výběr, zda dovolání zamítne či rozhodnutí odvolacího soudu změní. V dané procesní situaci nebyl důvod pro kasaci usnesení odvolacího soudu. Stěžovatelka upozorňuje na to, že před tím, než by se ústavní stížnost stala přípustnou podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, bude nutno absolvovat nehospodárné a zbytečné řízení, což vnáší do řízení před obecnými soudy průtahy. Přesah svého vlastního zájmu vidí v tom, že na základě její ústavní stížnosti je možné vnést do diskuse o podobě dovolání de lege ferenda názor, že pokud jsou pro to dány podmínky, musí dovolací soud v rámci aplikace čl. 36 Listiny upřednostnit konečné rozhodnutí ve věci před neodůvodněnou kasací dovoláním napadeného rozhodnutí. Nad to namítá, že napadené usnesení je z hlediska důvodů pro aplikaci ustanovení §243e o. s. ř. nedostatečně odůvodněné, tudíž nepřezkoumatelné.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s postupem Nejvyššího soudu, spočívajícím ve způsobu, jakým vyložil dovolání stěžovatelčiny protistrany, dávaje přednost obsahovému posouzení podání před formalistickými požadavky.
6. Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, jak požaduje §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro případ umožnění nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků. Případnému zamezení průtahů způsobovaných tak zvaným soudním ping-pongem, který ostatně ve věci stěžovatelky ani nenastal, slouží další procesní i hmotněprávní nástroje, které může stěžovatelka v budoucnu využít.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně substantivních práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani stěžovatelkou namítané výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. V případě, že stěžovatelka dospěje k závěru, že se obecné soudy v její věci dopustily nepřípustných průtahů, nic jí nebrání vyžadovat po státu odškodnění za takovýto podle stěžovatelky nezákonný postup.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka