ECLI:CZ:US:2019:2.US.2425.19.1
sp. zn. II. ÚS 2425/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem Fortna 40, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 146/2019-33 ze dne 15. 5. 2019, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2018 ze dne 5. 9. 2018 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 4/2018-984 ze dne 29. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Studia P+P s.r.o., Michala Duštíra, Hátle s.r.o. a Uniqa pojišťovny a.s. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení zásady není trestu bez zákona (nulla poena sine lege) zaručené čl. 39 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou; zároveň mu byla uložena povinnost uhradit škodu poškozeným, přičemž někteří poškození byli se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že založil několik požárů uskladněného sena, slámy a pole v obci P. K tomuto závěru krajský soud dospěl na základě řetězu nepřímých důkazů: Stěžovatel byl 30. 7. 2017 viděn v čase do 17:30, jak se pohybuje vesnicí, v průběhu čehož došlo k několika konfliktům mezi ním a obyvateli vesnice, přičemž stěžovatel byl viděn jak ničí zařízení v obci a jak odchází směrem k objektu, který v krátké době nato vzplanul. Po příjezdu policistů k hořícímu objektu policisté stěžovatele zadrželi přibližně půl kilometru od objektu, přičemž v jeho těsné blízkosti hořel oheň, jehož ohnisko podle minikamerových záznamů a svědectví zasahujících policistů bylo široké pouze několik metrů a vzhledem k povětrnostním podmínkám (vysokým teplotám, vyprahlosti a mírnému vánku) bylo pravděpodobné, že bylo založeno velmi krátce před příjezdem policistů. Vzhledem k nezavedení plynu a elektřiny do vzplanuvšího objektu JZD, stáří skladovaného sena a slámy a vzniku požáru na několika místech krajský soud usoudil v návaznosti na odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Královehradeckého kraje, že lze vyloučit technickou závadu, samovznícení a nedbalostní jednání neznámé osoby jako příčiny vzniku požáru. Na základě dokumentace popisu cesty stěžovatele a jeho časového snímku, bezvětří (resp. velmi mírného vánku), skutečnosti, že stěžovatel měl u sebe zapalovač a na oblečení stopy po látkách z hořícího rostlinného materiálu, a vzhledem k jeho destruktivnímu chování těsně před vypuknutím požáru i náročnému psychickému stavu, ve kterém se stěžovatel nacházel (ztratil práci, manželka odjela na Ukrajinu a on bloudil krajinou, byl silně nevyspalý a dehydratovaný), krajský soud došel bez důvodných pochybností k závěru, že požáry založil právě stěžovatel. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl napadeným usnesením.
3. Stěžovatel namítá, že se jemu přičítaného jednání nedopustil. Dle jeho názoru bylo řízení založeno pouze na nepřímých důkazech, subjektivních pocitech, domněnkách a pouhé pravděpodobnosti, že se trestného činu mohl dopustit. Poukazuje zejména na to, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat zločin obecného ohrožení, přičemž neměl důvod se takového jednání dopustit. Obecné soudy se podle stěžovatele spokojily s tvrzením, že požár založil pravděpodobně stěžovatel, a pravděpodobně zapalovačem, který byl u něho nalezen; dle svých slov ale zapalovač u sebe nosí pouze proto, že je kuřák. Dále namítá, že nebylo dostatečně jasně prokázáno, jak byl požár založen a zda se stopy obsažené v naftě a po látkách z hoření organických látek nemohly na oblečení stěžovatele dostat jiným způsobem, než uvádí obecné soudy. Nakonec nesouhlasí se závěrem znalkyně, jelikož vypracovala znalecký posudek v průběhu jeho pobytu na infekčním oddělení nemocnice, přičemž jejich komunikace probíhala telefonicky přes sklo a prostřednictvím tlumočníka a sama znalkyně dle stěžovatele potvrdila, že není jisté, zda by za vhodnějších podmínek nedošla k odlišným závěrům.
4. Účastníci řízení se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili k žádosti Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, jelikož považuje argumentaci stěžovatele za opakování argumentů vznášených v dovolání. Vrchní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, přičemž použité argumenty považuje za shodné s těmi, které stěžovatel uváděl v odvolání. Nad rámec zmíněného vrchní soud uvedl, že pro zvážení aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody by bylo nutné doznání stěžovatel a jeho upřímná lítost - vzhledem k tomu, že se stěžovatel k jednání nedoznal a nelitoval jej, vrchní soud došel k závěru, že nemohl uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, jelikož pouhý soucit soudu není dostatečným důvodem pro takový postup. Krajský soud ve svém vyjádření též odkázal na obsah rozhodnutí, postup soudu a spisový materiál. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na své písemné stanovisko k dovolání stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, se kterými se vypořádal nalézací, odvolací i dovolací soud, a nespatřuje proto důvod stěžovateli vyhovět; zároveň se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
5. Stěžovatel se ve stanovené lhůtě k výše popsaným vyjádřením nevyjádřil. Ve svém vyjádření jen zopakoval skutkovou argumentaci, kterou již vznesl před obecnými soudy.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Obecné soudy shledaly stěžovatele vinným na základě řetězce nepřímých důkazů, přičemž Ústavní soud neshledal, že by použitá argumentace byla v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními nebo že by porušovala zásadu presumpce neviny. Stěžovatel byl zadržen policisty v přímé blízkosti nově založeného ohniska, přičemž bylo prakticky bezvětří a v okolí se nenacházel nikdo třetí. Požáry vzplály v blízkosti cesty, která spojovala místo, kde byl stěžovatel naposledy viděn, a místo, kde byl zadržen, přičemž dle časového snímku a mapových podkladů měl ujít cca 1 km za 30 min, což je reálné i pokud se zohlední nepříznivý stav stěžovatele a čas věnovaný zapálení slámy a sena. Zároveň nebyly identifikovány žádné jiné skutečnosti, které mohly vést k zapálení sena, slámy a pole na několika místech po sobě, zejména pokud bylo prakticky bezvětří, seno a sláma byly staršího data (nehrozilo tedy samovznícení) a v předmětných objektech nebyla zavedena připojení plynu a elektřiny. Jsou-li tyto informace doplněny dohadovanou motivací stěžovatele pomstít se obyvatelům obce za nehostinné chování, přičemž předchozí destruktivní chování stěžovatele těsně před založením požárů bylo doloženo výpověďmi svědků, jeho osobnostním profilem, podle nějž je ve stresu méně schopný svoji agresivní impulzitu ovládat (přičemž v době činu měl výrazné osobní problémy a byl silně dehydratován a velmi unaven), pak tyto nepřímé důkazy tvoří ve svém celku ucelený řetězec nepřímých důkazů.
11. Ústavní soud proto nemohl dojít k závěru, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a že by byly založeny na subjektivních pocitech, domněnkách či pouhé pravděpodobnosti, že se trestného činu stěžovatel pouze mohl dopustit. Ze stejného důvodu Ústavní soud neshledal důvodnými námitky, že nebylo jasně prokázáno, jak požár vznikl, že stěžovatel je kuřák a nosí s sebou proto zapalovač, či že předmětné stopy na oblečení mohly vzniknout i jiným způsobem, ze stejného důvodu, který vyjádřil vůči obdobným argumentům vrchní soud v napadeném usnesení (bod 20). Pokud by o vině obžalovaného měly svědčit jen tyto důkazy, "pak by to jistě k odsouzení nestačilo. V této věci je ale vina obžalovaného postavena zásadně na tom, že zmíněné nepřímé důkazy na sebe velmi spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, přičemž se nenabízí žádné jiné logické vysvětlení vzniků jednotlivých požárů, než to, že je založil právě obžalovaný."
12. Ústavní soud dále nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že nebyl dokázán jeho úmysl předmětný trestný čin spáchat. Subjektivní stránka trestné činnosti, která je sama o sobě jen těžko rozpoznatelná, je běžně dovozována z jednání jednotlivých osob. V případě řetězení nepřímých důkazů a tvrzené neviny stěžovatelem tak obecné soudy mohly na subjektivní stránku usuzovat právě a pouze z dovozovaného jednání stěžovatele (obdobně napadené usnesení vrchního soudu, bod 24), čímž však neporušily jeho ústavně garantovaná práva. Naopak obecné soudy v napadených rozhodnutích průběžně zdůrazňovaly jeho motivaci spočívající v destrukci v reakci na povětšinou nehostinnou a nevlídnou reakci místních obyvatel, kdy mu s jednou výjimkou nikdo nenabídl vodu, ani když měl žízeň a byl silně dehydratovaný.
13. Nakonec Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelově námitce týkající se nevhodnosti posouzení stěžovatele znalkyněmi v nemocnici skrze telefon a prostřednictvím tlumočníka přes sklo z důvodu jeho nemoci tuberkulózou v infekční podobě. I pokud je takový způsob vyšetření méně příjemný, může být pro vyšetřovaného komplikovanější a zčásti může zabraňovat poznání skutečného stavu, obě znalkyně pokládaly tento způsob vyšetření za dostatečný (napadený rozsudek krajského soudu, bod 21; napadené usnesení vrchního soudu, bod 16; výslech znalkyně na č. listu 957). Vzhledem k omezenému vlivu těchto posudků na rozhodnutí o vině Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy postupovaly svévolně, že by jejich závěry byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem či že by v důsledku takového posouzení byla porušena zásada presumpce neviny či základní práva stěžovatele.
14. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu