ECLI:CZ:US:2019:2.US.2443.18.1
sp. zn. II. ÚS 2443/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, AK se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018 č. j. 35 Co 75/2018-128, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 5 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a položky 22 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, "Sazebník poplatků", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jiného státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou podanou u obecných soudů domáhala po státu náhrady škody ve výši 251 460 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ke škodě mělo dojít rozhodnutím finančního arbitra, který stěžovatelce uložil povinnost vrátit odčerpané peněžní prostředky ve výši 251 460 Kč, načež soud rozhodl tak, že stěžovatelka povinnost vrátit odčerpané prostředky neměla. Předmětná částka však již byla v mezidobí stěžovatelkou uhrazena. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě stěžovatelky vyhověl a náhradu škody způsobené finančním arbitrem stěžovatelce přiznal, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však změnil vyhovující výrok ve věci samé tak, že žaloba se zamítá (výrok I. napadeného rozsudku), a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II.) a soudní poplatek za odvolání ve výši 13 248 Kč (výrok III.). Povinnost uhradit soudní poplatek za odvolání vznikla stěžovatelce na základě ustanovení §2 odst. 5 ve spojení s §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého je-li odvolatel (v posuzované věci stát) v řízení od soudního poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část protistrana. Výši soudního poplatku vyměřil podle položky 22 bod 1 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "sazebník poplatků").
3. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti uložené povinnosti uhradit soudní poplatek za odvolání. K ústavní stížnosti připojuje podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §2 odst. 5 věta druhá zákona o soudních poplatcích, a položky 22 sazebníku poplatků z důvodu, že citovaná právní úprava "dostala stěžovatelku do pasti", neboť musela hradit soudní poplatek za odvolání, které nepodala. Novelou zákona o soudních poplatcích (zákon č. 296/2017 Sb.) byla stanovena povinnost uhradit za návrh na zahájení řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (řízení dříve od soudních poplatků osvobozené) soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že z důvodu opomenutí zákonodárce výslovně upravit i výši soudního poplatku za odvolání v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci, městský soud stěžovatelce soudní poplatek vyměřil podle obecné úpravy pro spory, jejichž předmětem jsou peněžité částky, obsažené v položce 22 bod 1 sazebníku poplatků. Soudní poplatek za odvolání tak ve výsledku dosahuje disproporčně vysoké částky oproti soudnímu poplatku za žalobu. Nepředvídatelnost výše soudního poplatku z důvodu opomenutí zákonodárce je v rozporu s požadavkem právní jistoty, aplikovaná právní úprava proto nesplňuje hledisko zákonnosti, a je tak nepřípustným zásahem do základních práv. Hrozba vysokého poplatku za odvolání by rovněž mohla mít odrazující účinek na potenciální žalobce.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s uloženou povinností uhradit soudní poplatek za odvolání ve výši 13 248 Kč. Zákonem č. 296/2017 Sb. došlo s účinností od 30. 9. 2017 k zavedení poplatkové povinnosti za řízení o náhradě škody nebo jiné újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., které bylo do té doby od soudních poplatků osvobozeno [§11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017]. Podle přechodného ustanovení zmiňované novely (čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) nicméně platí, že "[n]a řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona". Odvolání v posuzované věci bylo podáno před dnem 30. 9. 2017, městský soud proto pochybil, když aplikoval zákon o soudních poplatcích ve znění po účinnosti citované novely. Jedná se nicméně o čistě podústavní pochybení týkající se akcesorického nákladového výroku, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, namítaná vada proto nedosahuje ústavněprávní úrovně. Ani sporná částka nemohla vzhledem ke své výši jakkoli zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky, nadnárodní bankovní instituce, či jí svým dopadem způsobit omezení přístupu k soudu. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do naříkaných základních práv stěžovatelky nedošlo.
8. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě vůbec neměl být aplikován zákon o soudních poplatcích ve znění po novele č. 296/2017 Sb., námitky stěžovatelky ve vztahu k výkladu citované novely nejsou v posuzovaném případě relevantní. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že v případě dvou myslitelných výkladů zákonného ustanovení je třeba vždy volit ten, který co nejméně zasahuje do základních práv jednotlivců [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Použitím obecné úpravy výměry soudního poplatku za odvolání dle položky 22 bodu 1 sazebníku poplatků na odvolání ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. namísto analogické aplikace položky 8a sazebníku poplatků, která upravuje výši poplatku za podání žaloby v řízeních dle zákona č. 82/1998 Sb., vzniká ničím neodůvodněný, značný nepoměr mezi výší soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a za podání odvolání, což je z pohledu zásahu do práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny nepřípustné (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 356/18 ze dne 29. 5. 2018).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu