ECLI:CZ:US:2018:4.US.356.18.1
sp. zn. IV. ÚS 356/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jitky Macháčkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 486/57, 602 00 Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2017 č. j. 29 C 93/2016-167, a proti usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 29 C 93/2016-154, a o návrhu na zrušení bodů 6 a 13 článku V. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 26. ledna 2018 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Jitka Macháčková (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:
1) Žalobou ze dne 14. dubna 2016 se žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 11 359 008,21 Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně měla za to, že délka řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 (7 let 4 měsíce a 12 dnů) byla nepřiměřená, v důsledku průtahů v řízení se nedomohla žalovaného nároku a v souvislosti s průběhem řízení jí vznikla i nemajetková újma. Z těchto důvodů měla žalobkyně za to, že jí přísluší jí vyčíslená náhrada újmy.
2) Rozsudkem ze dne 18. září 2017 č. j. 29 C 93/2016-83 soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyní prezentovaný nárok nebyl důvodný.
3) Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 4. října 2017 odvolání. Usnesením ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 29 C 93/2016-154 soud prvního stupně vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku za podané odvolání, který v souladu s položkou 22 bodem 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "sazebník poplatků") vyčíslil na 567 951 Kč.
4) Proti usnesení, jímž soud prvního stupně vyměřil soudní poplatek za podání odvolání, podala žalobkyně - v souladu s poučením - námitky. Usnesením ze dne 5. prosince 2017 č. j. 29 C 93/2016-167 soud prvního stupně námitky žalobkyně odmítl. Zároveň soud prvního stupně (v souladu s §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) změnil napadené usnesení tak, že žalobkyni vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 168 631 Kč (vyměřeného nyní dle položky 22 bodu 2 sazebníku soudních poplatků) a v neposlední řadě ji poučil, že nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené patnáctidenní lhůtě, bude nucen odvolací řízení zastavit.
5) Žalobkyně následně soudu prvního stupně zaslala prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a požádala o osvobození od placení vyměřeného soudního poplatku.
6) Usnesením ze dne 9. ledna 2018 č. j. 29 C 93/2016-177, soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobkyni od placení soudního poplatku neosvobodil. Učinil tak nejen proto, že neuvěřil jejím tvrzením o příjmech a výdajích, neboť tyto nijak blíže nedoložila, ale především proto, že jí uplatňovaný nárok kvalifikoval jako tzv. zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř.
7) Proti usnesení soudu prvního stupně žalobkyně posléze brojila prostřednictvím odvolání. Usnesením ze dne 7. února 2018 č. j. 91 Co 41/2018-201, však Městský soud v Praze napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal, že žalobkyně dostatečně nepotvrdila a nedoložila veškeré skutečnosti rozhodné pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku.
III.
Stěžovatelka postup soudu prvního stupně považuje za protiústavní a porušující její právo na přístup k soudu. Řízení v její věci bylo zahájeno v době, kdy zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nebylo nijak zpoplatněno. V důsledku změny právní úpravy se však nově za zahájení takového řízení stanoví soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Výši soudního poplatku za podání odvolání v těchto věcech však již sazebník poplatků nestanovuje. Stěžovatelka má za to, že postup, jaký pro výpočet soudního poplatku za podané odvolání zvolil soud prvního stupně, porušuje článek 36 odst. 1 Listiny. Současně má stěžovatelka za to, že postupem stížnostního soudu byla dotčena na svém právu domoci se svého majetku, k čemuž poukazuje na článek 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka zároveň Ústavnímu soudu navrhla zrušení bodů 6 a 13 článku V. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Danými ustanoveními totiž bylo jednak zrušeno osvobození od soudního poplatku ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci a dále stanovena výše soudního poplatku za podání návrhu na zahájení řízení v těchto věcech, a to 2 000 Kč. Výše soudního poplatku za odvolací či dovolací řízení však není výslovně stanovena, což dle stěžovatelky - při přijetí výkladu, který zvolil soud prvního stupně - vede obecně k odepření práva na přístup k soudu.
IV.
Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, jenž je veřejnosti dostupný na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připouští, se týkají přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze tehdy, pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. O takový případ však ve věci stěžovatelky nejde.
V projednávané věci napadenými usneseními soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku za podání odvolání. Stěžovatelka soudní poplatek neuhradila, neboť nesouhlasila s jeho výší a zároveň požádala o osvobození od jeho placení. Přitom tvrdí, že proti poslednímu usnesení soudu prvního stupně zákon žádný další prostředek k ochraně jejích dotčených práv neposkytuje.
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. března 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 dovodil, že samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustné odvolání, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popřípadě rozhodnutí o vyřízení podnětu dle §12 zákona o soudních poplatcích (to však jen v případě, že stěžovatel soudní poplatek následně uhradí) [srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 887/07, ze dne 7. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2349/10, ze dne 10. března 2011 sp. zn. III. ÚS 581/11 a zvláště pak usnesení Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1386/10).
Protože však v projednávané věci dosud nedošlo k zastavení řízení ani k úhradě vyměřeného soudního poplatku (jak je zřejmé z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, který si za tímto účelem Ústavní soud vyžádal), je třeba podanou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje.
Nutno dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť - jak Ústavní soud připomenul výše - nadále jí zůstává otevřena cesta brojit proti případnému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Zde jí bude eventuálně dán prostor vznášet veškeré námitky proti správnosti a samotnému určení povinnosti platit poplatek a konečně také i proti jeho výši (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1386/10).
Zbývá dodat, že společně s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení shora uvedených ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že nemohl přehlédnout, že argumentace stěžovatelky směřující proti stanovené výši soudního poplatku za podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, je zčásti přesvědčivá.
Jestliže zákonodárce s účinností od 30. září 2017 nově stanovil poplatkovou povinnost pro podání žaloby v uvedených věcech, přičemž výše soudního poplatku nově činí 2 000 Kč (položka 8a sazebníku soudních poplatků), pak nelze akceptovat takový výklad zákona, který při stanovení výše soudního poplatku za podání odvolání v těchto věcech vychází z obecné položky 22 bodu 1 či 2 sazebníku soudních poplatků. Výsledek je totiž v takovém případě absurdní, jestliže za podání žaloby stíhá žalobce poplatková povinnost ve výši 2 000 Kč, avšak za podání odvolání je pro určení výše soudního poplatku rozhodná výše žalované částky. Takový nepoměr mezi výší soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a za podání odvolání je dle Ústavního soudu naprosto nedůvodný a - a to je stěžejní - zasahující do práva účastníka řízení na přístup k soudu. Pro srovnání lze poukázat na položky 5 či 8 a položku 22 body 3 a 6 sazebníku soudních poplatků, u nichž při stanovení výše soudního poplatku za odvolání v těchto věcech je určujícím výše soudního poplatku za podání návrhu na zahájení řízení, popřípadě na položku 7 a položku 22 bod 5 sazebníku soudních poplatků, u nichž je soudní poplatek "zastropován" stanovením jeho maximální sazby.
Jelikož je stěžovatelce v projednávané věci nadále dán prostor proti výši soudního poplatku účinně brojit prostřednictvím odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, omezil se nyní Ústavní soud pouze na stručné vymezení svého postoje k dané věci.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu