ECLI:CZ:US:2011:3.US.581.11.1
sp. zn. III. ÚS 581/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tejnka, s. r. o., IČ: 264 64 098, se sídlem Loutkářská 2404/2e, 169 00 Praha 6, právně zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem AK se sídlem Loutkářská 2404/2f, 169 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 10 Ca 145/2009 - 139, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. února 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 10 Ca 145/2009 - 139, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 16. února 2011 č. j. 10 Ca 145/2009 - 139 Městský soud v Praze vyzval žalobkyni ad A) obchodní společnost Tejnka, s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a žalobce ad B) JUDr. J. V., Ph.D., aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení každý z nich zaplatil soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč. Žalobce ad B) vyměřený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč uhradil.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní soud proto setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
V posuzované věci napadeným usnesením Městský soud v Praze vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka soudní poplatek neuhradila, přičemž tvrdí, že proti napadenému usnesení není přípustný žádný jiný opravný prostředek, a z tohoto důvodu podává v zákonné lhůtě ústavní stížnost. V obou případech však, jak vyplývá ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustné odvolání, není konečným rozhodnutím ve smyslu ust. §72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popř. rozhodnutí o vyřízení podnětu dle ust. §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2104/08, sp. zn. IV. ÚS 887/07, sp. zn. II. ÚS 2349/10).
Takováto rozhodnutí však v projednávaném případě vydána nebyla. Vzhledem k uvedenému posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nepřípustný odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jan Musil v. r.
soudce Ústavního soudu