ECLI:CZ:US:2019:2.US.2449.19.1
sp. zn. II. ÚS 2449/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gemini czech s.r.o., se sídlem Freyova 1/12, Praha 9, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem se sídlem Praha 6, Bubeneč, Jednořadá 1051/53, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 2019, č. j. 78 EXE 7304/2018-20, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 pověřil soudního exekutora JUDr. Ing. Martina Štiku vedením exekuce podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů ve věci povinné - stěžovatelky. V této souvislosti soudní exekutor následně předložil obvodnímu soudu k rozhodnutí námitky stěžovatelky jako povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým sám nevyhověl. Soudní exekutor k věci uvedl, že výzvu ke splnění vymáhané povinnosti doručil právnímu zástupci stěžovatelky, přesto stěžovatelka splnila svoji povinnost s pětidenním zpožděním.
3. Stěžovatelka v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedla, že nebyla o exekuci řádně vyrozuměna a že ze strany soudního exekutora došlo k průtahům v rámci exekučního řízení. Tehdejší právní zástupkyně stěžovatelky byla ze strany stěžovatelky zmocněna pouze ke komunikaci s oprávněnou, nikoliv se soudním exekutorem. Soudní exekutor přesto podle stěžovatelky doručoval exekuční písemnosti její tehdejší právní zástupkyni. Proto se ve svém důsledku stěžovatelka doposud "úředně" nedozvěděla o zahájení exekuce a plnila dobrovolně mimo její rámec. Proto by nemělo být požadavku soudního exekutora a požadavku oprávněné vyhověno.
4. Obvodní soud v ústavní stížností napadeném usnesení k argumentaci stěžovatelky uvedl, že její námitky nejsou důvodné. Žádný z uváděných důvodů totiž nenapadá samotný exekuční příkaz, neboť námitky směřují ve skutečnosti do samé podstaty nároku soudního exekutora a oprávněné na náhradu nákladů exekuce, respektive do samotné podstaty exekučního řízení. K řešení těchto výhrad nicméně neslouží námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž institut na zastavení exekuce, a to právě i ohledně části nákladů exekuce. Po přezkoumání námitek stěžovatelky je proto obvodní soud jako nedůvodné zamítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svou ústřední námitku, že soudní exekutor stěžovatelce řádně nedoručil příslušné exekuční dokumenty, zejména vyrozumění o zahájení exekuce, a stěžovatelka tedy plnila oprávněné před tím, než se o zahájení exekuce úředně dozvěděla, tedy plnění ze strany stěžovatelky je nutno považovat za dobrovolné, mimo rámec exekučního řízení [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje mimo jiné na nález sp. zn. IV. ÚS 600/17 ze dne 8. 11. 2018].
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že Ústavnímu soudu jsou známy právní názory [srov. k tomu např. KASÍKOVÁ, Martina, a kol. §88 (Příkaz k úhradě nákladů exekuce). Exekuční řád. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 591 a násl.] upozorňující na zvláštní povahu příkazu k úhradě nákladů exekuce, jakož i na zvláštní povahu námitek do příkazu k úhradě nákladů exekuce, kdy právní úprava je přirovnávána k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu. Tato otázka však podle Ústavního soudu z ústavněprávního pohledu není pro spravedlivé posouzení této věci podstatná. Není tedy rozhodné, zda se obvodní soud měl nebo neměl při posuzování námitek stěžovatelky zabývat i samotnou podstatou nároku soudního exekutora a oprávněné na náhradu nákladů exekuce.
9. Ústavní soud totiž vytvořil poměrně obsáhlou nálezovou judikaturu [započatou nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], v níž dovodil, že výše odměny exekutora se musí odvíjet od toho, zda dlužník svou povinnost splnil ještě před vynuceným provedením samotné exekuce. Proto například Ústavní soud ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/17 uzavřel, že exekutor pochybil, když při stanovení nákladů exekuce nezohlednil, že povinný plnil dříve, než mu bylo doručeno vyrozumění o nařízení exekuce a výzva k dobrovolnému plnění.
10. Z tvrzení samotné stěžovatelky v ústavní stížnosti ovšem vyplývá, že tehdejší právní zástupkyně stěžovatelky exekutora požádala o součinnost v exekučních věcech stěžovatelky s tím, že z plné moci mělo plynout, že tato právní zástupkyně stěžovatelku zastupuje jen ve vztahu k oprávněné. Přesto podle údajů samotné stěžovatelky byla dne 5. 4. 2019 právní zástupkyně vyrozuměna o zahájení exekuce a výzva ke splnění vymáhané povinnosti jí byla zaslána, tzn. nikoliv přímo stěžovatelce. Stěžovatelka pak příslušnou dlužnou částku povinné uhradila dne 10. 4. 2019. Za dané situace poté exekutor vyčíslené náklady související s exekucí přiměřeně snížil.
11. S ohledem na tyto okolnosti ovšem nelze stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 600/17 na její případ beze zbytku aplikovat. Stěžovatelka totiž svoji povinnost dobrovolně nesplnila mimo rámec exekuce a ani ve svojí podstatě netvrdí, že by o úkonech exekutora nevěděla, když naopak exekutor s tehdejší právní zástupkyní stěžovatelky komunikoval z jejího podnětu. Podstata argumentace stěžovatelky tak vlastně - jak naznačeno - spočívá v tom, že plnila dříve, než se o zahájení exekuce - jak doslova uvádí - "úředně dozvěděla". I kdyby proto za této situace Ústavní soud připustil určité pochybení exekutora, respektive obvodního soudu (kdy ale proti vlastnímu odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu o limitech přezkumu v rámci námitkového řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně věcně neargumentuje), neshledal takovou míru ústavněprávní diskrepance, aby mohl přistoupit ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu