ECLI:CZ:US:2019:2.US.2479.18.1
sp. zn. II. ÚS 2479/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěch Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č. a L. Č., obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 3 Tdo 1097/2017-115, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017 sp. zn. 3 To 75/2016 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016 sp. zn. 1 T 13/2016, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozhodnutími, kterými byli odsouzeni, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena zásada presumpce neviny garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem krajského soudu shledáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku v případě J. Č., respektive pomoci ke spáchání takového zločinu v případě L. Č. Tohoto jednání se podle krajského soudu dopustili tím, že v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet z daně z přidané hodnoty a zkrátit daň z příjmu právnických osob zahrnul do daňových přiznání společnosti X1 (dále jen "X1"), jejímž jednatelem byl J. Č., fiktivní faktury vystavené společností X2 (dále jen "X2"), jejímiž jednateli byli J. B. a L. Č., přičemž druhý zmíněný měl umožnit vystavení fiktivních faktur; ve společnosti X2 měli po polovičním podílu J. Č. a J. B. Předmětné faktury se týkaly zejména vývoje nové hřídele pro použití při likvidaci a třídění odpadu, mobilní buňky (kanceláře), logistiky a pomoci při zpracování podnikatelského záměru. Společnost X2 však za předmětné faktury nedostala zaplaceno a neodvedla ani příslušné daně; vzhledem k výše zmíněnému a k tomu, že společnost X2 podávala od roku 2006 nulová daňová přiznání a do roku 2011 neměla žádný majetek ani aktiva a vzhledem k tomu, že jeden z jednatelů této společnosti popřel podepsání klíčových smluv se společností X1 a podání daňového přiznání, přičemž znaleckým posudkem bylo prokázáno, že jeho podpis byl zfalšován, krajský soud došel k závěru, že stěžovatele jsou vinni ze zmíněného zločinu. Vrchní soud se v napadeném usnesení detailněji věnoval jak zkouškám při vývoji nové hřídele, tak otázce, zda nebyly vystavovány faktury s nekalým úmyslem; napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelů. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, přičemž se detailně vyjádřil k námitkám stěžovatelů.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají zejména, že předmětné faktury nebyly vystavované fiktivně. Naopak tvrdí, že skutečně vyvíjeli novou hřídel a že toto tvrzení je podporované ostatními svědky; podle stěžovatelů soud uvěřil vykonstruované výpovědi svědka B., jehož věrohodnost je nízká - mimo jiné stěžovatelé namítají, že bylo prokázáno, že používal několik verzí podpisu, čímž zpochybňují zfalšování jeho podpisu; dále uvádějí i jeho zapojení v další společnosti a zpochybňují tak jeho věrohodnost. Obdobně stěžovatele kritizují, že soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil věrohodnost svědka E., který vypověděl, že neprobíhaly zkoušky hřídele a že jich moc neviděl; poukazují přitom na skutečnost, že tento svědek byl v pracovní neschopnosti po významnou část předmětného období. Dále stěžovatelé namítají, že zkoušky hřídelí skutečně probíhaly a že tedy nelze mluvit o fiktivním plnění, jak toto popisuje krajský soud; stěžovatelé navíc uvádějí, že vrchní soud připustil, že zkoušky hřídele probíhaly, byť podle něj bylo podstatné, zda fakturované práce provedla právě společnost X2. Stěžovatelé také namítají, že se soudy dostatečně nevypořádaly s dokazováním faktur jiných než těch vztahujících se k vývoji a k prodeji mobilních buněk, přičemž však způsobená škoda je počítána i z těchto faktur. Stěžovatelé přitom namítají, že v některých případech je předmětem plnění třeba několikasetstránkový vypracovaný podnikatelský záměr a nemůže se tedy jednat o fiktivní plnění. Stěžovatelé také namítají, že nebyli vyslechnuti před odvolacím soudem, a to ve vztahu k dokazování v souvislosti s fakturami týkajícími se stavebních buněk.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích detailně věnovaly vysvětlení toho, proč shledaly, že se stěžovatelé dopustili zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, resp. pomoci k tomuto zločinu. Poukázaly zejména na skutečnosti, že společnost X2 podávala od roku 2006 nulová daňová přiznání a do roku 2011 neměla žádný majetek ani aktiva, přičemž za odvedené práce tato společnost nedostala zaplaceno a neodvedla ani příslušné daně (napadené usnesení vrchního soudu, str. 11, napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 19, napadený rozsudek krajského soudu, str. 26-27). O fiktivnosti faktur, avšak nikoli provedené práce, svědčí podle obecných soudů i skutečnost, že zkoušky sice probíhaly a to i ve velkém rozsahu (srov. napadené usnesení vrchního soudu, str. 12, napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 18-19), ale zaměstnanci byli odměňováni společností X1, a nikoli společností X2; podle obecných soudů tak o spáchání předmětného zločinu dostatečně svědčí tyto skutečnosti v souladu s výpovědí svědka B. a výpověďmi dalších svědků. Obecné soudy se tak několikrát přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatelů týkající se fiktivní povahy předmětných faktur i problematické výpovědi svědka B., kteréžto námitky stěžovatelé vznášejí i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by právní závěry soudů v těchto otázkách byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními; naopak se jimi soudy několikrát detailně zabývaly.
9. K námitce, že se obecné soudy nezabývaly jinými fakturami než těmi, které se vztahují k vývoji hřídele či k prodeji mobilních buněk, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se jimi zabývaly (srov. napadené usnesení krajského soudu str. 25-26, napadené usnesení vrchního soudu str. 13-14 či napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 18). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
10. Nakonec stěžovatelé uvádějí, že nebyli vyslechnuti před odvolacím soudem, čímž bylo zasaženo do jejich práva být slyšen před soudem. Tuto skutečnost však stěžovatelé ve svém dovolání neuvádí; naopak se v něm k tématu svých dřívějších výslechů detailně vyjadřují a kritizují postup odvolacího soudu (str. 26-29 dovolání), avšak nenamítají neprovedení opětovného výslechu v odvolacím řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že tuto námitku stěžovatelé neuplatnili v předchozím řízení a že se k předmětné otázce stěžovatelé v dovolání detailně vyjádřili, Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu