ECLI:CZ:US:2019:2.US.2495.19.1
sp. zn. II. ÚS 2495/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Šmerala, zastoupeného JUDr. Jiřím Šidliákem, advokátem se sídlem Vladislavova 44/10, Praha 1, kterou se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 30. 4. 2019, č. j. 6 C 12/2019-43, za účasti Okresního soudu Plzeň - jih jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") stěžovatel domáhal zaplacení částky 9.000 Kč z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaný nedodržel smlouvu uzavřenou se stěžovatelem, kterou se žalovaný zavázal provést stěhování kancelářského nábytku a vířivky za sjednanou odměnu 6.000 Kč. Žalovaný však od uzavřené smlouvy bezdůvodně jednostranně odstoupil v den smluvené realizace zakázky. Stěžovatel byl proto nucen si sjednat na provedení stěhovacích prací jiného přepravce, který však byl ochoten zakázku expresně uskutečnit za cenu podstatně vyšší - 15.000 Kč. Stěžovatel se proto soudní cestou domáhal na žalovaném zaplacení rozdílu mezi částkou, kterou vynaložil na stěhování, a částkou, za kterou byl původně ochoten stejnou práci provést žalovaný.
3. Okresní soud nyní napadeným rozhodnutím rozhodl v neprospěch stěžovatele, když uzavřel, že v projednávané věci nebylo jisté, zda vůbec mohl žalovaný převoz věcí zajistit, jestliže se na místo, kde se věci nacházely, osobně dostavil, ale zjistil, že jejich přepravou by mohla stěžovateli vzniknout škoda. Za této situace nemůže být odstoupení od smlouvy považováno za protiprávní jednání, což je jednou ze základních podmínek pro vznik škody. Okolnost, že si stěžovatel poté sjednal jinou přepravní službu, pak zcela vylučuje příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a údajnou škodou.
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud nepostupoval předvídatelně a že nebyl soudem řádně poučen o svých procesních právech dle ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Přestože byla žalovanému před realizací předmětné zakázky sdělena ze strany stěžovatele váha vířivky, kterou měl žalovaný spolu s dalšími věcmi přestěhovat, soud zcela nepochopitelně shledal, že stěžovatel hmotnost stěhovaných věcí žalovanému neuvedl (viz bod 3 napadeného rozsudku), byť na jiném místě rozhodnutí konstatuje, že žalovanému byla sdělena váha vířivky 200 kg (viz bod 2 napadeného rozsudku), avšak žalovaný namítl, že vířivka vážila přibližně dvakrát tolik, což zjistil až na místě v den smluvené realizace zakázky.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadeným rozsudkem okresního soudu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přitom shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Předně je nutno uvést, že stěžovatel v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení okresním soudem. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry okresního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
7. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil a z ústavněprávního hlediska tedy nebylo možno nic zásadního napadenému rozhodnutí vytknout. Okresní soud totiž poměrně pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. posoudil předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil.
8. Na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru, že stěžovatel s žalovaným uzavřeli smlouvu o přepravě věci. Stěžovatel byl podle této smlouvy povinen poskytnout žalovanému všechny informace k tomu, aby mohla být smlouva provedena. Z emailu mezi smluvními stranami však pouze vyplývá, že žalovaný byl informován o rozměrech věcí, nikoliv o jejich hmotnosti, přičemž právě větší hmotnost vířivky byla důvodem, pro který žalovaný od smlouvy odstoupil. Za daných okolností soud dovodil, že odstoupení od smlouvy nemůže být považováno za protiprávní jednání, což je jednou ze základních podmínek pro vznik škody. Tyto závěry Ústavní soud, respektuje svoje shora naznačené postavení v ústavním systému a vztah k obecným soudům, nemá důvod jakkoliv zpochybňovat. Jde totiž o zcela korektní závěr plynoucí z výkladu a aplikace podústavního práva, který nevykazuje žádné ústavně excesivní znaky.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že se vůbec nevypořádal s návrhem na provedení důkazu přehráním telefonického hovoru a k tomu přikládá protokol z ústního jednání ze dne 30. 4. 2019, je třeba uvést, že z tohoto protokolu plyne pouze, že stěžovatel má k dispozici telefonickou nahrávku rozhovorů, nicméně tato okolnost nebyla formulována jako důkazní návrh (na rozdíl od explicitního návrhu na výslech J. Čepického). Za této situace ovšem v postupu okresního soudu, který předmětnou telefonickou nahrávku neprovedl a ani o ní výslovně nerozhodl, nelze spatřovat protiústavní exces v oblasti provádění dokazování, když naopak o skutečně podaných důkazních návrzích rozhodl, resp. tyto důkazy soud provedl.
10. Dále je třeba říci, že při posuzování případných pochybení obecných soudů Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Lapidárně shrnuto, "přísnost" přezkumu prováděného Ústavním soudem se odvíjí od reálné intenzity zásahu do individuální právní sféry stěžovatele.
11. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
12. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 9.000 Kč s příslušenstvím, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí prakticky žádné ústavně relevantní argumenty.
13. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní zásady rozhodování. V posuzovaném bagatelním případě přitom okresní soud předepsané elementární ústavní procesní požadavky respektoval, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu