ECLI:CZ:US:2019:2.US.2507.19.1
sp. zn. II. ÚS 2507/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Dlouhého, zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019, č. j. 62 Co 182/2019-248, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatel v této věci podal žalobu, kterou vzal později zpět. Soud prvního stupně následně vydal usnesení o zastavení řízení. V tomto usnesení rovněž stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku podala žalovaná odvolání, o kterém rozhodoval napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Ten nově rozhodl o změně nákladového výroku soudu prvého stupně tak, že tento se mění a stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16 200 Kč (výrok I.) a současně je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 190 Kč (výrok II.).
3. Zatímco soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení rozhodoval podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uvedl, že k podání žaloby byl aktivně legitimován kterýkoliv z bývalých manželů a nelze proto hovořit o procesním úspěchu či neúspěchu některého z nich, městský soud naproti tomu uzavřel, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být postupováno podle §146 odst. 2 o. s. ř. a současně nebyly dány žádné okolnosti svědčící pro uplatnění moderačního pravidla obsaženého v §150 o. s. ř. Podle §146 odst. 2 přitom platí, že náklady řízení hradí ten, kdo zavinil zastavení řízení.
4. K tomu stěžovatel namítá, že se městský soud dostatečně nevypořádal s odůvodněním soudu prvního stupně a napadené usnesení je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a §211 o. s. ř. Navíc má za to, že rozhodnutí městského soudu je v rozporu i se stávající rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a odkazuje na nález ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, který stanovil, že úspěch či neúspěch ve věci je nutné posuzovat i v širších souvislostech, jak v nyní posuzovaném případě učinil nalézací soud. Odvolacímu soudu nenáleží, aby jakkoli suploval či nahrazoval roli soudu nalézacího. Pokud se však názor odvolacího soudu liší od názoru soudu nalézacího, může účastník řízení očekávat, že se z odůvodnění odvolacího rozhodnutí dozví, proč nejsou argumenty předestřené nalézacím soudem aplikovatelné a rozhodné pro daný případ. Tak se však v nyní projednávané věci nestalo. I podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek, včetně předprocesního jednání účastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015). Nalézací soud v souladu s touto judikaturou evidentně vážil, kdo z účastníků se snažil o mimosoudní řešení věci, že stěžovatel neměl před soudním sporem možnost reagovat na jakoukoliv protiargumentaci žalované, nikdy nebyl seznámen s tvrzeními a důkazy protistrany, přičemž pokud by mu tyto byly známy, soudní spor by nejspíše vůbec neinicioval. Všechny tyto okolnosti případu prý odvolací soud při svém rozhodování pominul.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky - proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové zjevné diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou. Z logiky věci a postavení Ústavního soudu v ústavním systému a zejména jeho vztahu k obecným soudům přitom není namístě, aby Ústavní soud sjednocoval jejich judikaturu ohledně nákladů řízení, a to navíc za situace, kdy zákonodárce vyňal tuto agendu z přezkumu prostřednictvím dovolání. Lapidárně řečeno, nedává smysl, aby agendu, "nehodnou" přezkumu Nejvyšším soudem, přezkoumával Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
7. Takto nazíráno Ústavní soud v nyní projednávaném případě konstatuje, že městský soud dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložil, že při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem coby žalobcem je nutné zohlednit toliko procesní hledisko a procesní výsledek celého řízení; s výjimkou zpětvzetí důvodně podané žaloby pro chování žalovaného. Z napadeného usnesení městského soudu přitom jednoznačně vyplývá, že při podrobném zohlednění nyní projednávané situace (viz zejm. odst. 13 - 14) dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. dány nebyly. V projednávané věci tak nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., které teprve by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované (viz odst. 20 - 21 napadeného usnesení městského soudu), a nejednalo se ani o výjimečný případ z hlediska právě citovaného zákonného ustanovení. Ústavní soud přitom neshledal ani rozpor právního názoru obsaženého v napadeném usnesení městského soudu se shora označenými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž za určující považuje zejména okolnost, že městský soud svoje závěry řádně odůvodnil. Pokud totiž Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 228/04 akcentoval potřebu posuzování rozhodovaných věcí "v širších souvislostech", je především věcí obecných soudů v jednotlivých případech konkrétně zvážit, jaké okolnosti jsou relevantní a jaké již nikoliv. Není však úkolem Ústavního soudu tyto konkrétní okolnosti a priori přehodnocovat.
8. Pokud stěžovatel tvrdí, že nalézací soud přistoupil k výroku o náhradě nákladů řízení na základě podrobné znalosti věci a všech jejích okolností a proto očekával, že se z odůvodnění odvolacího rozhodnutí dozví, "proč nejsou argumenty předestřené nalézacím soudem aplikovatelné a rozhodné na daný případ", je nutno uvést, že právě v usnesení obvodního soudu absentuje prakticky jakékoliv odůvodnění nákladového výroku; naopak městský soud tuto otázku poměrně podrobně vypořádal. Jeví se tedy, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti neústavnímu pochybení městského soudu, nýbrž proti samotnému výsledku řízení, což však ústavní ochrany samozřejmě nepožívá a ani požívat nemůže.
9. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení, jelikož dospěl k závěru, že základní právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
10. Za této procesní situace, kdy o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně po jejím podání (1. 8. 2019), se Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle ustavení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu