ECLI:CZ:US:2019:2.US.253.19.1
sp. zn. II. ÚS 253/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky FZ-group s.r.o., se sídlem Werichova 893, Velké Přílepy, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 6 As 318/2018-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky ve věci tvrzené nezákonnosti kontrolní jízdy provedené pomocí přizvaných osob za účelem kontroly taxislužby. Ve svém rozhodnutí odkázal Nejvyšší správní soud na svou rozsáhlou prejudikaturu v této věci, která shledala postup správních úřadů v obdobných věcech jako zákonný.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že kontrolu podle kontrolního řádu může zahájit pouze kontrolující osoba a nemůže tedy být zahájena úkonem přizvané osoby. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, čímž měl podle stěžovatelky porušit esenciální podstatu zákonné i ústavní úpravy správního soudnictví v České republice: možnost řádného přezkoumání rozhodnutí správního soudu soudem kasačním. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti na 13 stranách a 70 bodech podrobně rozvedla argumenty, kterými jasně a konkrétně tvrdila, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nesprávné a nezákonné. V jednotlivých bodech kasační stížnosti se stěžovatelka vyjadřovala k nesprávné aplikaci zákonných ustanovení kontrolního řádu Městským soudem v Praze. Stěžovatelka je přesvědčena, že průběh kontrol podle kontrolního řádu musí dodržovat základní principy výkonu státní správy a kontrolní činnosti a že nebyla kontrolována zákonným způsobem a osobami k tomu zákonem oprávněnými. Průběhem kontroly došlo k narušení její autonomní sféry. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky dostatečně neposoudil, zda byla účast přizvaných osob na konkrétní kontrole stěžovatelky potřebná (účelná) k dosažení účelu kontroly, přičemž mu nepostačuje vysvětlení, "aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny, a tudíž byl řádně zjištěn skutkový stav". Jako svou stěžejní námitku pak stěžovatelka uvádí, že kontrolu nemůže podle kontrolního řádu zahájit přizvaná osoba. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě došlo k extrémnímu porušení spravedlnosti, jehož výsledkem je takové rozhodnutí, které nemůže z hlediska ústavněprávního v demokratickém právním státu obstát.
4. Stěžovatelka v reakci na usnesení Ústavního soudu v typově obdobné věci jiné kontrolované osoby, zastupovaném týmž zástupcem jako stěžovatelka (sp. zn. II. ÚS 103/19 ze dne 30. 1. 2019), doplnila dne 1. 2. 2019 svou ústavní stížnost o polemiku se závěry citovaného usnesení. Ve svém doplnění uvádí, že Ústavní soud rezignoval na své základní a nejpodstatnější poslání dané mu ústavou a jeho závěr o tom, že využití přizvaných osob v kontrole taxislužby nelze shledat jako ústavně rozporné, je "žalostný a blíží se nejtemnějším dobám justice ovládané neúctou k právům občanů a jejich ochraně".
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Jedná se o typově obdobnou věc, v níž již rozhodoval svým výše citovaným usnesením, a neshledal důvody, proč se od něj odchýlit. V podrobnostech pak stěžovatelku odkazuje na toto rozhodnutí, které je jí již známo a s nímž polemizuje ve svém přípise ze dne 1. 2. 2019.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu