ECLI:CZ:US:2019:2.US.257.18.1
sp. zn. II. ÚS 257/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 1192/2017-440 ze dne 7. 12. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 25/2014-368 ze dne 15. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 22. 1. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a vlastnické právo.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno o žalobě stěžovatele na zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud žalobu zamítl; krajský soud posléze jeho rozhodnutí změnil tak, že žalovaného zavázal zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení. Obě tato rozhodnutí následně stěžovatel napadl nynější ústavní stížností, v níž nesouhlasil se skutkovým ani s právním posouzením obecných soudů.
3. Z ústavní stížnosti a z navazujících podání stěžovatele dále vyplývá, že stěžovatel souběžně (dne 12. 1. 2018) podal dovolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. O tomto dovolání bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 688/2018 ze dne 24. 4. 2018; Nejvyšší soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu je souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 občanského soudního řádu, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné. Popsané rozhodnutí Nejvyššího soudu i jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu stěžovatel následně napadl další ústavní stížností ze dne 25. 6. 2018, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 2174/18.
4. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, ale musí být o nich též rozhodnuto. Povaze řízení o ústavní stížnosti by odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až tehdy, pokud stěžovatel nemá otevřenou jinou možnost efektivní právní obrany před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud již využil všechny ostatní takové možnosti a neuspěl v nich.
7. V daném případě se přitom stěžovatel souběžně s nynější ústavní stížností bránil také dovoláním, které Nejvyšší soud projednal a odmítl, protože jej neshledal přípustným dle §237 občanského soudního řádu. Stěžovatel posléze podal druhou ústavní stížnost, jíž napadl jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, kterážto dvě rozhodnutí jsou napadena také nynější ústavní stížností. Z uvedeného vyplývá, že nynější ústavní stížnost byla podána v podstatě předčasně - dříve než stěžovatel plně vyčerpal prostředky ochrany jeho práv, které měl k dispozici a kterých se i rozhodl užít. Za této situace je třeba nynější ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že závěr o nepřípustnosti nynější ústavní stížnosti nicméně stěžovatele a jeho ústavně zaručená práva fakticky nijak nepoškozuje, neboť nyní napadená rozhodnutí jsou rovněž předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení pod sp. zn. I. ÚS 2174/18, které stěžovatel zahájil po podání nynější ústavní stížnosti. S ohledem na §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak tuto druhou ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu nelze mít za opožděnou.
9. Stěžovatel dne 13. 8. 2019 navrhl spojení obou jeho věcí před Ústavním soudem ke společnému řízení; to však Ústavní soud neshledal hospodárným, ale nadbytečným, a proto takto nepostupoval.
10. Ze všech shora zmíněných důvodů byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj