ECLI:CZ:US:2019:2.US.2600.18.1
sp. zn. II. ÚS 2600/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018 č. j. 3 Tdo 612/2018-19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018 č. j. 8 To 517/2017-105 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017 č. j. 2 T 74/2017-56, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v článku 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v článku 6 odst. 1, 6 odst. 3 písm. d) a v článku 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 2 T 74/2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017 sp. zn. 11 T 102/2017, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítal, že soud prvního stupně provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, a to i přesto, že se stěžovatel řádně a včas omluvil ze zdravotních důvodů. Dále navrhoval doplnění dokazování výslechy svědků a vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
4. Odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád") zamítl jako nedůvodné. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek byl výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k žádným procesním vadám, v jejichž důsledku by bylo namístě jej zrušit.
5. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shledal, že byly dodrženy podmínky stanovené pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 trestního řádu. Stran omluv stěžovatele konstatoval, že v případě hlavního líčení konaného dne 12. 9. 2017, soud neakceptoval omluvu jako řádnou. Stěžovatelem uvedený důvod, že jede ze zdravotních důvodů k léčiteli, nelze podle jeho názoru považovat za omluvitelný. V případě hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2017 soud omluvu nepovažoval za včasnou. Stěžovatel telefonicky omluvil svoji neúčast v čase 8, 37 hodin, přičemž hlavní líčení bylo konáno již v čase 8, 15 hodin téhož dne. Stěžovatel byl v době od 23. do 25. 10. 2017 hospitalizován na standardním oddělení nemocnice a jeho stav mu umožňoval použití mobilního telefonu. Stěžovatel tak v dostatečném časovém předstihu věděl o existenci překážky, která mu znemožňuje účast při hlavním líčení, a přesto se včas neomluvil. Vzhledem k opakovaným omluvám stěžovatele bez řádně a včas doložených důvodů, neshledal Nejvyšší soud tyto dovolací námitky stěžovatele opodstatněnými. Další stěžovatelem uvedené námitky ohledně vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, směřují proti rozsahu zjišťování skutkového podkladu rozhodnutí a nezakládají tak s poukazem na uvedený dovolací důvod přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně provedl hlavní líčení bez účasti stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že se vždy řádně omlouval z účasti u hlavního líčení. Soudy však jeho omluvy neakceptovaly. Přinejmenším v případě omluvy z hlavního líčení konaného 24. 10. 2017 stěžovatel uvádí, že se pokoušel kontaktovat soud již v čase okolo 8 hodin a učinil tak telefonicky vše, co mohl, pro zajištění omluvy své neúčasti z objektivních příčin a rovněž požádal o odročení hlavního líčení.
7. Dále má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů a zejména výkladem provedeným dovolacím soudem, který uvedl, že v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem se podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 písm. b) trestního řádu neuplatní, došlo k porušení článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle názoru stěžovatele je uvedený výklad nepřípustný, jelikož značně zužuje obhajobu stěžovatele, neboť v daném řízení neměl nikdy možnost prostudovat spis a zejména navrhovat důkazy.
8. Porušení článku 8 odst. 2 Listiny a článku 7 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že žádný ze soudů nezkoumal jeho příčetnost.
9. Stěžovatel dále v průběhu řízení před Ústavním soudem doložil propouštěcí zprávu z psychiatrického oddělení ze dne 5. 9. 2018, z níž se podává, že diagnostický závěr konstatuje poruchy přizpůsobení a smíšené a jiné poruchy osobnosti s polymorfním abusem psychoaktivních látek. Podle něj je přítomný stav pacienta takový, že je plně orientovaný ve všech kvalitách. Přípisem ze dne 13. 12. 2018 pak stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1967/18 ze dne 27. 11. 2018, jímž bylo vyhověno jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci jeho předchozího trestního odsouzení a stěžovatel požádal o přerušení řízení až do ukončení věci v řízení vyvolaném zrušujícím nálezem Ústavního soudu s odkazem na to, že mu v nyní přezkoumávané věci byl uložen souhrnný trest.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. K tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku absence jeho účasti při hlavním líčení uvádí Ústavní soud následující. Je nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem, aby měl obviněný reálnou možnost zúčastnit se jednání a tedy vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, jakož i k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a možnost klást svědkům otázky. V tomto směru je třeba právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle článku 38 odst. 2 Listiny považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. K uplatnění tohoto základního práva pak mají obecné soudy povinnost vytvořit obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného jednání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného jednání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří právní zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu, např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Při realizaci práv zaručených podle článku 38 odst. 2 Listiny však nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svoji podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1127/13 ze dne 23. 10. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1376/11 ze dne 20. 9. 2011 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 ze dne 21. 6. 2010). Navíc ani trestní řízení konaná v nepřítomnosti obviněného nejsou sama o osobě v rozporu s čl. 6 Úmluvy ani s čl. 38 odst. 2 Listiny
14. V nyní projednávané věci obecné soudy dovodily, že stěžovatel takovou možnost měl, nicméně ji nevyužil. Soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, v odůvodnění svých rozhodnutí na omluvy stěžovatele adekvátně reagovaly a vyložily, proč žádostem o odročení hlavního líčení nevyhověly. Ústavní soud považuje jejich obsah v daném ohledu za ústavně konformní a v podrobnostech na ně odkazuje.
15. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení zrekapituloval podmínky, za kterých se může konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a s ohledem na stěžovatelovy námitky přezkoumal jednotlivá hlavní líčení včetně toho, zda k nim byl stěžovatel řádně předvolán a zda se v případě neúčasti u hlavního líčení řádně omluvil. Dovolací soud nezjistil, že by v tomto směru došlo k pochybení ze strany soudů nižších stupňů.
16. Námitkami stěžovatele ohledně konání hlavního líčení dne 24. 10. 2017 v jeho nepřítomnosti se Nejvyšší soud taktéž dostatečně zabýval. Ústavní soud k tomu dodává, že návrh stěžovatele na provedení dokazování přehledem volání k Městskému soudu v Brně či přehledem volání z čísla stěžovatele ze dne 24. 10. 2017 považuje za nadbytečný, neboť bylo možno vyjít z obsahu soudního spisu, z nějž vycházejí i napadená soudní rozhodnutí.
17. Ústavní soud má za to, že obecně nelze omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení jednání podanou telefonicky 15 minut před zahájením jednání považovat za podanou včas. Na druhou stranu je nutné vždy přistupovat k závěrům o té které skutečnosti s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je přirozené, že důležité překážky, které brání účastníkům řízení či jejich zástupcům v účasti na jednání, mohou nastat náhle a neočekávaně, a to i v době, která je vzhledem k termínu jednání soudu bezprostřední [srov. nález sp. zn. II. ÚS 102/03 ze dne 3. června 2004 (N 77/33 SbNU 249)].
18. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl hospitalizován v nemocnici dne 23. 10. 2017 v pozdních večerních hodinách. Hlavní líčení se konalo dne 24. 10. 2017 v 8, 15 hodin. Za těchto okolností je nepochybné, že omluva a žádost o odročení jednání mohly být učiněny pouze v době, která bezprostředně předcházela zahájení hlavního líčení soudu prvního stupně.
19. Soud prvního stupně ovšem neporušil zákonná ustanovení o jednání v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 trestního řádu, jelikož skutečnost, zda obžalovaný omluvil svou neúčast u hlavního líčení a jaký důvod uvedl, nepodmiňuje samotný postup podle §202 odst. 2 trestního řádu. Absence řádné omluvy se zohlední jen při postupu podle §202 odst. 3 trestního řádu, tj. v případě provádění dokazování. K tomu v daném případě nedošlo.
20. Ústavní soud shodně dodává, že důvody konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného je třeba posuzovat v kontextu jeho předchozích omluv a žádostí o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Opakované žádosti obžalovaného o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez doložených a případně ověřitelných důvodů svědčí spíše o jeho obstrukční snaze protahovat trestní řízení a oddalovat vydání meritorního rozhodnutí. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu za splnění i ostatních zákonných podmínek uvedených v trestním řádu je v takovém případě možné provedení hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti obžalovaného.
21. Stěžovatelem namítané porušení jeho základních práv podle článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy taktéž oslabuje fakt, že v řízení před odvolacím soudem stěžovatel sám požádal o veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti a byl zastoupen obhájcem.
22. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly zkoumáním jeho příčetnosti a spatřuje v tom zásah do svých práv. Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje. Jak odvolací, tak i dovolací soud se s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování vypořádaly dostatečným způsobem a Ústavní soud na jejich odůvodnění v podrobnostech odkazuje. Ani stěžovatelem předložené potvrzení o jeho hospitalizaci na psychiatrickém oddělení nikterak nepotvrzuje názor stěžovatele o potřebě přezkoumání jeho svéprávnosti.
23. Ústavní soud neshledal ani žádný důvod k tomu, aby vyhověl stěžovatelově žádosti o přerušení řízení do rozhodnutí o jeho předchozí trestní věci. Skutečnost, že snad v nyní posuzovaném případě stěžovateli byl uložen úhrnný trest, na což by případné zrušení jeho předchozího trestního odsouzení mohlo mít vliv, není důvodem pro přerušení řízení Ústavním soudem. Pro takový případ podústavní právo má vlastní nástroje řešení této otázky a Ústavní soud pak není soudem, který by snad tento problém měl řešit. Do pravomocí Ústavního soudu totiž patří jen pravomoc zrušit napadená soudní rozhodnutí, pokud dospěje k závěru o porušení základních práv stěžovatele. V posuzované případě však porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, a proto nedospěl ani k závěru o potřebě vyčkat výsledku řízení v předchozí trestní věci stěžovatele.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu