ECLI:CZ:US:2019:2.US.2605.19.1
sp. zn. II. ÚS 2605/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hodka, zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem, se sídlem Plzeň, Maličká 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 1107/2019-664, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018 č. j. 14 Co 49/2018-576 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 10. 2017 č. j. 20 C 810/2010-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť mu napadenými rozhodnutími byla uložena povinnost tam, kde mu taková povinnost podle zákona uložena být neměla. Stěžovatel má dále za to, že byla napadenými rozhodnutími porušena rovněž zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem ze dne 25. 10. 2017 č. j. 20 C 810/2010-556 rozhodl, že povoluje k pozemkové parcele stěžovatele č. X1, v k. ú. Litice u Plzně, právo odpovídající služebnosti nezbytné stezky a cesty ve prospěch Hany Vácalové, jakož i všech vlastníků pozemkové parcely parc. č. X2 v k. ú. Litice u Plzně, jejíž nedílnou součástí je budova č. p. X3 v P., část L., a pozemkové parcely parc. č. X4 v k. ú. Litice u Plzně, a to právo chodit nebo se po stezce dopravovat lidskou silou včetně práva, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali, a to na pozemek parc. č. X2 v k. ú. Litice u Plzně, jehož nedílnou součástí je budova č. p. X3 v L., a na pozemkovou parcelu parc. č. X4 v k. ú. Litice, a dále právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoliv vozidly, a to do prostor umístěných k parkování takových vozidel na pozemkové parcele parc. č. X2 v k. ú. Litice, jehož součástí je budova č. p. X3 v Liticích, v rozsahu zakresleném v geometrickém plánu vypracovaném Ing. Karlem Růžičkou, č. 1639-5/2010" (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost platit stěžovateli úplatu za nezbytnou cestu v pravidelných opakujících se dávkách ve výši 8 910 Kč splatných vždy k 31. 12. každého kalendářního roku (výrok II.) a povinnost zaplatit stěžovateli na odčinění újmy částku ve výši 100 000 Kč, splatnou v pravidelných splátkách ve výši 20 000 Kč splatných vždy do 31. 12. kalendářního roku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. - VI.). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i stěžovatele jako žalovaného rozsudkem ze dne 17. 4. 2018 č. j. 14 Co 49/2018-576 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. - IV. a ve výroku VI. potvrdil (výrok I.). Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně není povinna hradit státu náklady řízení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
3. Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele a vysvětlil, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), a je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
4. K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, protože lze zajistit přístup k nemovitostem žalobkyně z veřejné cesty jinak, Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 903/2016, jímž vyložil, že soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti na základě §1029 a násl. o. z. jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Soud prvního stupně posoudil, že "újma žalovaného vzniklá mu zřízením práva nezbytné cesty za odpovídající náhradu nepřevyšuje újmu, která by žalobkyni vznikla odepřením takového práva." Vyšel především z toho, že nezbytná cesta je zřizována v místech, kudy již dříve nerušeně vedla, a že s přístupem do domu žalobkyně a na související pozemky byl stěžovatel i jeho právní předchůdci srozuměni při nabytí nemovitostí a v užívání cesty žalobkyni dlouhou dobu nebránili. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Soudy obou stupňů tak tuto právní otázku posuzovaly, svou úvahu řádně odůvodnily a dovolací soud ji neshledal jako zjevně nepřiměřenou. K námitce, že nezbytná cesta neměla být v poměrech projednávané věci na základě §1032 odst. 1 písm. b) o. z. povolena, protože žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uvedenou námitku před odvolacím soudem neuplatnil. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází stěžovatel až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3766/2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval své argumenty z řízení před obecnými soudy. Vytkl jim například, že Okresní soud Plzeň-město opakovaně poučoval žalobkyni o změně žalobního petitu a o nutnosti předložit tvrzení a důkazní návrhy k meritu sporu. Uvádí i výhradu, že mělo být provedeno doplnění znaleckého posudku ohledně možnosti zřídit vstup do nemovitosti žalobkyně. Nesouhlasí též se závěrem o tom, že vztahy mezi účastníky řízení jsou rozvrácené a poukazuje na to, že je jeho pozemek oplocen.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a odpovídá na argumentaci stěžovatele.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu