ECLI:CZ:US:2019:2.US.2645.18.1
sp. zn. II. ÚS 2645/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloše Zdražila, zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Filištínská 145, Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2018 č. j. 22 Co 349/2016-379, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2018 č. j. 22 Co 349/2016-390, takto:
I. Řízení se v části směřující proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2018 č. j. 22 Co 349/2016-379, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2018 č. j. 22 Co 349/2016-390 zastavuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 8. 2018 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2018, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2018. Stěžovatel má za to, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obecné soudy rozhodovaly o žalobě, prostřednictvím níž se žalobce Ondřej Tlapák domáhal po stěžovateli vydání věci, konkrétně zemědělského traktoru, a určení vlastnictví k němu. Napadeným usnesením krajského soudu byl rozsudek prvostupňového soudu zrušen a řízení zastaveno (výrok I) a stěžovateli a vedlejší účastnici byla uložena povinnost - každému jednou polovinou - nahradit žalobci náklady řízení ve výši 42 600 Kč (výrok II). Jelikož se krajský soud mj. ve výroku II přepsal (uvedl, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou povinni uhradit žalobci náklady řízení "do tří dnů od právní moci rozsudku"), vydal dne 16. 7. 2018 opravné usnesení, v němž uvedl, že usnesení ze dne 23. 5. 2018 "se ve výroku II v určení počátku běhu lhůty pro náhrady nákladů řízení opravuje tak, že tato běží od právní moci usnesení." Dále krajský soud stanovil, že vykonatelnost výroku II se odkládá do doby právní moci uvedeného opravného usnesení, zamítl návrh stěžovatele na opravu odůvodnění a uvedl správné poučení, že proti napadenému usnesení je dovolání přípustné.
3. Stěžovatel nejprve napadl usnesení krajského soudu v plném rozsahu, avšak podáním ze dne 21. 8. 2018 vzal ústavní stížnost proti výroku I napadeného usnesení krajského soudu výslovně zpět. Vzhledem k tomu, že podmínky §77 zákona o Ústavním soudu byly splněny, Ústavní soud rozhodl, že řízení o ústavní stížnosti se v příslušném rozsahu zastavuje.
4. V současnosti stěžovatel ústavní stížností napadá pouze (nákladový) výrok II v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti - po zpětvzetí její části - namítá, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je nezákonné, nepřezkoumatelné, trpící libovůlí a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Především vyslovuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že byl v řízení před obecnými soudy pasivně legitimován, dále se závěrem, že žaloba proti němu byla podána důvodně, a nakonec i s tím, že to byl právě stěžovatel, který svým chováním (společně s vedlejší účastnicí) zavinil zpětvzetí žaloby. Z toho následně dovozuje, že krajský soud pochybil, když výrokem II napadeného usnesení uložil stěžovateli a vedlejší účastnici povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Stěžovatel rovněž uvádí, že odkaz krajského soudu nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 (N 38/60 SbNU 455) je vytržen z kontextu, pročež nelze závěry vyplývající z citovaného nálezu aplikovat na projednávaný případ.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nelze proti výroku o nákladech řízení podat dovolání. Ústavní stížnost je tudíž v příslušném rozsahu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
2. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
4. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
5. Úvodem nutno předeslat, že nezanedbatelná část námitek uplatněných v ústavní stížnosti je skutkového charakteru a je spíše výrazem stěžovatelova nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o meritu věci, než o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn zabývat se námitkami směřujícími do merita věci, neboť stěžovatel vzal v tomto rozsahu ústavní stížnost zpět (navíc proti výroku I napadeného usnesení krajského soudu nepodal dovolání, tj. i kdyby nedošlo ke zpětvzetí, ústavní stížnost by byla nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práva). Jinak řečeno, v rámci posuzování ústavní konformity nákladového výroku není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat ústavnost, příp. zákonnost celého řízení před obecnými soudy a všech meritorních rozhodnutí v něm vydaných a tím de facto obcházet petit ústavní stížnosti nebo nutnost splnění procesních předpokladů řízení (viz bod 5 tohoto usnesení).
6. Ústavní soud se v první řadě neztotožňuje s námitkou stěžovatele stran nevhodnosti poukazu krajského soudu na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2899/10. Naopak, s ohledem na okolnosti případu a dotčená ustanovení občanského soudního řádu považuje Ústavní soud odkaz krajského soudu na citovaný nález za přiléhavý a vhodný, nikoli za "vytržený z kontextu."
7. Zadruhé, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž bylo mnohokrát vysloveno, že z pravidla obsaženého v §146 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývají tři kumulativní předpoklady přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, a to zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3447/15 ze dne 8. 8. 2017; nález sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 12/84 SbNU 153); nález sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167)]. Obecné soudy mají povinnost zkoumat, zda byly tyto předpoklady naplněny. Učiní-li tak a jejich závěry se nejeví jako protiústavní (např. z důvodu svévole, nelogickosti nebo evidentního rozporu s principy spravedlnosti), Ústavnímu soudu nepřísluší detailně přezkoumávat jejich rozhodnutí a nahrazovat jejich úvahy svými vlastními. V nyní posuzované věci se krajský soud pečlivě a relativně podrobně zabýval otázkou, zda byla tato kritéria naplněna, přičemž zvláštní pozornost věnoval kritériu chování žalovaného a důvodnosti žaloby. Krajský soud mj. zdůraznil, že nejprve stěžovatel prostřednictvím zadržovacího práva bránil vydání předmětného traktoru žalobci a až "v průběhu odvolacího řízení přestal zadržovací právo uplatňovat a umožnil žalobci ... traktor převzít," pročež byl žalobce nucen vzít žalobu zpět. Pokud za této situace shledal krajský soud jednání stěžovatele účelovým a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř., nelze jeho rozhodnutí považovat za svévolné, nespravedlivé nebo rozporné s principy spravedlivého procesu z jiného důvodu. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení krajského soudu je odůvodněno řádně, logicky a srozumitelně.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ve vztahu k výroku I napadeného usnesení krajského soudu řízení zastavil podle §77 zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k výroku II napadeného usnesení krajského soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu