ECLI:CZ:US:2019:2.US.2651.19.1
sp. zn. II. ÚS 2651/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti BOSWELL a. s., se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava - Zábřeh, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Sychrou, advokátem, se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava - Zábřeh, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 7 Azs 31/2019-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zásady legitimního očekávání, zásah do své právní jistoty a porušení práva stěžovatelčiných klientů na ochranu osobních údajů.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 16. 11. 2016 č. j. KRPT-106751-28/PŘ-2016-070026 byla stěžovatelce, která je provozovatelkou hotelu BEST WESTERN Hotel Vista na adrese Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §157 odst. 4 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též "zákon o pobytu cizinců), kterého se měl dopustit tím, že porušil §100 písm. f) uvedeného zákona, neboť na požádání policie nepředložil ke kontrole domovní knihu. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016 č. j. KRPT-106751-29/PŘ-2016-070026 byla dále stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též "žalovaná") ze dne 30. 3. 2017 č. j. CPR-30628-2/ČJ-2016-930310-258 a č. j. CPR-30628-3/ČJ-2016-930310-258 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a prvostupňová rozhodnutí byla potvrzena. Na základě správní žaloby stěžovatelky krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 22 A 108/2017-38 žalobě vyhověl a zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalované. Ke kasační stížnosti žalované byl tento rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018 č. j. 7 Azs 216/2018-23. Krajský soud po vrácení věci napadeným rozsudkem žalobu zamítl. S odkazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedl, že zákon o pobytu cizinců výslovně přiznává policii pravomoc nahlížet při pobytové kontrole do domovní knihy a současně explicitně ukládá ubytovateli povinnost v tomto ohledu umožnit policii vykonat její pravomoc, přičemž právní úprava výkon dané pravomoci policie nepodmiňuje žádnými dalšími podmínkami. Stěžovatelce nebylo možno vyhovět ani s ohledem na §13 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále také "zákon o ochraně osobních údajů"), neboť zákonodárce policii výslovně zmocnil k nahlížení do domovní knihy, a to přesto, že tato obsahuje řadu osobních údajů. Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
3. K námitce rozporu mezi §100 písm. f) zákona o pobytu cizinců a §13 zákona o ochraně osobních údajů Nejvyšší správní soud uvedl, že poskytnutí domovní knihy policii k nahlédnutí při výkonu její pravomoci zakotvené v zákoně o pobytu cizinců nemůže z povahy věci představovat neoprávněný nebo nahodilý přístup k osobním údajům (příp. neoprávněný přenos osobních údajů, jejich změnu, zničení či jiný způsob jejich neoprávněného zpracování) ve smyslu §13 zákona o ochraně osobních údajů (podle kterého správce a zpracovatel jsou povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů). Knihu má podle textu zákona o pobytu cizinců předložit na požádání; žádné další podmínky zákon nestanoví. Pobytová kontrola je významnou a specifickou (do jisté míry méně formalizovanou) činností policie, v rámci které policie realizuje své zákonné pravomoci za účelem kontroly dodržování zákona o pobytu cizinců. Předmětem posuzované věci je zákonnost uložení pokuty za nepředložení domovní knihy ke kontrole, je proto irelevantní tvrzení stěžovatelky, že policie nejprve žádala o informace o konkrétním cizinci a následně po jejich neposkytnutí požádala o předložení domovní knihy. Stěžovatelka nebyla sankcionována za nesdělení informací o konkrétním cizinci.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma své povinnosti domovní knihu policii ke kontrole předložit. Stěžovatelka si však zpracovala vlastní protokol o předání údajů policii, který si nechává při předání údajů nebo při kontrole domovní knihy vyplňovat, čímž dostává svého závazku vyplývajícího ze zákona na ochranu osobních údajů - jedná se o opatření, které umožňuje určit, komu byly údaje poskytnuty. Při přípravě tohoto protokolu vycházela ze správního řádu, který přesně stanoví, které údaje musí být účastníkovi řízení sděleny, a to včetně podpisu oprávněně úřední osoby. Policisté však tento protokol odmítli, a proto stěžovatelka odmítla domovní knihu předložit. Stěžovatelka si myslí, že se u policie jedná o typickou správní činnost, která musí být formalizována. Je-li stěžovatelka povinna vést evidenci, komu osobní údaje předala, pak tato evidence musí být vedena relevantním způsobem. Podle stěžovatelky je výklad Nejvyššího správního soudu v rozporu s výše uvedenými základními právy právě proto, že není stanoven zákonným způsobem postup, jakým se kontrola domovní knihy vykonává. V jejím případě navíc nebylo formálně správně zahájeno řízení o kontrole domovní knihy. Stěžovatelka pak vyjadřuje souhlas s výkladem provedeným v její prospěch v původním vyhovujícím rozhodnutí krajského soudu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ty se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou logické, udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení základních práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu