ECLI:CZ:US:2019:2.US.2659.18.1
sp. zn. II. ÚS 2659/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 25 Cdo 1037/2018-695, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017 č. j. 56 Co 284/2017-664 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 6. 2017 č. j. 15 C 337/2008-639, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se především podává, že stěžovatel společně s dalšími obžalovanými způsobili České republice - Ministerstvu financí svou trestnou činností škodu v celkové výši 15 930 500 Kč. Jelikož byla poškozená se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, podala proti stěžovateli a dalším obžalovaným žalobu na náhradu škody. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 5. 2014 č. j. 15 C 337/2008-297 - ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2014 č. j. 15 C 337/2008-330 - bylo mimo jiné stanoveno, že stěžovatel a další žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice náhradu škody ve výši 5 018 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a náhradu nákladů řízení ve výši 430 559 Kč (výrok V).
3. Stěžovatel podal proti výrokům IV a V rozsudku okresního soudu odvolání, přičemž opakovaně a neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl tudíž vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši cca 250 000 Kč, který ani po opakovaných výzvách okresního soudu nezaplatil. Okresní soud proto rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolací řízení se ve vztahu k stěžovateli zastavuje (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud měl za to, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, pročež nebyla naplněna jedna z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu údajných pochybení obecných soudů, jakož i na dle jeho názoru nepřiměřenou výši soudního poplatku, který mu byl vyměřen. Rozporuje tvrzení obecných soudů, že se ještě v průběhu trestního řízení účelově zbavil významného nemovitého majetku, a to především prostřednictvím zúžení společného jmění manželů a následných převodů těchto nemovitostí na své příbuzné. Naopak tvrdí, že v současnosti nevlastní žádný majetek významnější hodnoty a pobírá pouze starobní důchod, v důsledku čehož je pro něj vyměřený soudní poplatek nedosažitelný a brání mu v přístupu k soudu. Stěžovatel dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je projevem přepjatého formalismu. Nakonec stěžovatel poukazuje na údajné vady procesu dokazování a nesrovnalosti v skutkových zjištěních, k nimž dospěly obecné soudy v řízení o žalobě České republiky - Ministerstva financí na náhradu škody.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k ústavní stížností napadeným usnesením krajského a okresního soudu).
6. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom dle citovaného stanoviska nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodu absence řádného vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.), je nutné považovat ústavní stížnost v části, jež směruje proti v záhlaví citovaným usnesením okresního a krajského soudu, za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
8. Po prostudování obsahu dovolání stěžovatele Ústavní soud shledal, že stěžovatel v něm skutečně nevymezil žádnou právní otázku, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat. Stěžovatel k přípustnosti svého dovolání pouze lakonicky uvedl, že "je jako přípustné podáváno podle ust. §237 o. s. ř., když rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." V dalších, zdánlivě navazujících pasážích dovolání přitom stěžovatel jenom obsáhle rekapituluje, příp. parafrázuje obsah svého odvolání, rozporuje závěry nižších soudů stran svých majetkových poměrů (resp. stran toho, zda se v průběhu předchozího trestního řízení účelově zbavil významného nemovitého majetku), vyjadřuje svůj nesouhlas s výší žalované částky a poukazuje na řadu jiných nesrovnalostí převážně skutkového charakteru, které se navíc zpravidla netýkají dovoláním napadených usnesení okresního a krajského soudu, nýbrž rozsudku okresního soudu ve věci samé neb dokonce předchozích rozhodnutí trestních soudů. Závěrem je nutno dodat, že v předmětném dovolání není citována žádná judikatura Nejvyššího soudu, která by byla s to podpořit stěžovatelovo tvrzení stran přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.
9. Za tohoto stavu Nejvyšší soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, přistoupil-li k odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za dostatečné (řádné), byť bezpochyby patří k těm stručnějším. Nejvyšší soud v něm srozumitelně a logicky vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k přesvědčení, že stěžovatelovo dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Především z ústavního hlediska nelze nic vytknout závěru Nejvyššího soudu, že spatřuje-li stěžovatel "přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že tím myslí jinak než odvolací soud," nejedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dle §237 o. s. ř. Napadené usnesení nevykazuje ani známky svévole. O svévoli by se jednalo např. tehdy, pokud by Nejvyšší soud nerespektoval kogentní normu občanského soudního řádu nebo by ji interpretoval způsobem, jenž popírá její podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K takové situaci ovšem nedošlo
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu